Otázka, kterou bychom si měli klást, je ovšem obecnější. Co můžeme od „naší inteligence“ očekávat? Jaké nároky klademe na „naši“ akademickou sféru? Kam kráčí „naše“ studentstvo? Co reprezentuje „naše“ umělecká scéna?

Pokusíme-li se na tyto otázky odpovědět, není od věci udělat si malý historický výlet do dob, kdy se studenti i potulní herci pohybovali na okraji společnosti a kdy hlavním cílem učitelů bylo předat svým žákům nějaké hodnoty a nějaký zápal pro tu či onu činnost, pro ten či onen předmět. Tehdy jsme ještě mohli učitele a herce považovat za své. To se ještě mohla divadla budovat pod heslem Národ sobě – a dokonce si mohla dovolit i luxus vyhoření – a stejně byla postavena znovu.

Teprve po tomto exkursu pochopíme, že nemůžeme žádat nějakou revoltu – nedej bože kritické myšlení – od těch, kteří se stali nedílnou součástí establishmentu. Není náhodou, že „vychováváme“ studenty k myšlení pasivnímu – či nejlépe, vychováváme je k nekritickému přebírání toho, co je „in“ a co je „zavrženíhodné“ (a co s kritickým myšlením nemá pranic společné). Neučíme je historii, a pokud je již s historií seznámíme, potom něco zamlčíme a něco překroutíme. A hlavně, učíme historii axiomaticky, dogmaticky: Tak to zkrátka bylo, nehledejte více.

Na tabulích se objevují rovnítka mezi komunismem a nacismem či fašismem, aniž se jednotlivými „ismy“ dále zabýváme, aniž hledáme jejich podstatu a zásadní rozdíly, aniž se zabýváme jejich různými formami a příklady v praxi.

Důstojně se ukláníme před pojmem „svoboda“, ale zároveň zůstáváme silně nesvobodni – přímo zakleti – ve své nevzdělanosti. Svážou nás potom pouta jakékoli teorie, která se zrovna mohutně – jako tsunami – šíří mainstreamovým mediálním prostorem.