Umělé oslabování kurzu koruny trvalo přibližně tři a půl roku. Když na tak dlouhou dobu přijde ekonomika o pohyblivý kurz – jeden z nejvýraznějších atributů samostatné ekonomiky – musí se to na její struktuře projevit. Doslovně chápáno sice česká ekonomika o volně plovoucí kurz nepřišla, protože koruna „jen“ nesměla posílit pod 27 korun za euro, v realitě ale jako by se stalo. Tlak na posilování koruny byl totiž tak výrazný, že téměř po celou dobu se kurz choval, jako kdyby byl fixní: Prakticky se nevzdálil od tohoto jediného kurzu 27,00 CZK/EUR.

Vlastně jsme si tedy v praxi nečekaně vyzkoušeli, jaké by to bylo mít euro. Byla to zkušenost sice zajímavá, ale pro naši ekonomiku nijak zvlášť přínosná. S intervencemi ČNB mám problém od samého jejich začátku. Podle mého soudu totiž měly šest hlavních vad na kráse.

Zaprvé byly veřejnosti naprosto nesrozumitelně vysvětleny. Jejich smyslem bylo zabránit deflaci, které se centrální banka (podle mého soudu zbytečně) bála, vyprovokovat vyšší inflaci a s ní i vyšší hospodářský růst. Jenomže veřejnost tak docela pohnutky ČNB nepochopila. A tak na počátku vyvolaly vlnu nevole. Logicky. Média totiž „intervenční režim“ ihned překřtila na „zdražování“. Jenomže jak statistiky v dalších měsících ukázaly, v realitě se inflace na kýženou úroveň nezvýšila, takže ke zdražování nedošlo. Ovšem označování intervencí za „zdražování“ k jejich popularitě rozhodně nepřispělo. Koneckonců těžko po někom chtít, aby byl rád za vyšší inflaci... Jenomže taková negativní nálada není nikdy pro ekonomiku dobrá.