(Dál už jsem se většinou skrze svou natvrdlost nedostala.) A v téhle fázi občas došlo i na malé pozornosti, rozumějte, dárečky. Protože takové natvrdlé dřevo žádného mladého pána dlouho nebavilo, obyčejně tahle fáze neměla trvání delší než jeden dva měsíce. Poté bylo po zapalování. Ovšem to zajímavé tím teprve začíná.

Dotčený mladík, který buď dostal košem, nebo košem nedostal, zato nedostal nic víc, pak většinou přišel s celkem striktně definovaným požadavkem: „Koukej mi tu origoš kazetu R.E.M. vrátit!“ Anebo: „Vrať mi ty taháky z dějáku!“ Alternativně: „Hele a chci zpátky ten přívěsek!“ Někdy byl tenhle požadavek ještě doplněn druhou větou: „Tady máš zpátky ty tvé věci.“ V ten okamžik pravidelně přicházela má exploze. Jestli do té doby příslušný gentleman ještě neokusil můj temperament, nyní jej měl poznat.

Má zlost pramenila z rozhořčení, jak jsem vůbec kdy mohla ztrácet čas s  nemehlem, které nechápe tak jasný a jednoduchý pojem, jakým je „vlastnické právo“.

Vlastnické právo je právo absolutní vlády nad nějakou věcí. Je to nejsilnější právo ze všech věcných práv. Má-li osoba X vlastnické právo, pak z něj také automaticky vyplývá povinnost všech ostatních osob nerušit a neomezovat osobu X ve výkonu jejího vlastnického práva. Má svoboda vykonávat mé vlastnické právo končí teprve tam, kde by mohla začít být dotčena jiná stejně silná práva dalších osob: Třeba nemohu se svým poctivě vlastněným autem jezdit jako pitomec a ohrožovat někoho na životě.