Možná to je nějaká kuriózní forma socialismu. Možná zhmotnění orwellovského světa. Možná to je jen vrcholná forma evropského pseudohumanismu. Každá krajní forma jakékoliv ideologie mívá sklon státi se poněkud likvidační pro lidstvo. Tak se z krajního konzervativního levičáctví mohl vyloupnout pokus o komunismus. Tak se mohl vyloupnout fašismus. A tak se z dobře míněného pokusu o maximální ochranářství slabých, všeobjímající humanismus a maximální korektnost vůči každé menšině mohl vyloupnout systém, který zatím patrně ještě nemá oficiální jméno, ale Evropa jím samu sebe zevnitř dokonale rozkládá.

Tenhle systém sice obzvláště dobře bují ve skandinávských zemích, ale poměrně úspěšně se mu podařilo zasáhnout i zbytek kontinentu.

Masový vrah Anders Breivik mající na svých rukách krev a životy 77 lidí uspěl se svou stížností na nehumánní podmínky ve věznici. Podle norského soudu v Oslu mu náleží odškodné za porušování jeho lidských práv například v podobě namátkových osobních prohlídek, izolace nebo nočního buzení. Podle soudkyně „Zákaz nelidského a ponižujícího zacházení představuje základní hodnotu v demokratické společnosti“.

A víte co? S podstatou závěru soudkyně vlastně souhlasím. Vždy jsem kupříkladu byla odpůrcem trestu smrti ne jen kvůli onomu častému argumentu, že justiční omyly existují, ale hlavně proto, že jsem přesvědčená, že přisvojujeme-li si jako společnost právo soudit jiné, pak musíme být jasně lepší, humánnější, než někdo, kdo se opovážil život vzít. (To nechť raději odsouzenec na doživotí vyfasuje při odsouzení pistoli s jednou kulkou a naloží s ní, jak sám uzná za vhodné.) Až potud v pořádku. V pořádku to přestává být, když případ vraha Breivika zasadíme do širších souvislostí. Když si uvědomíme, že vrah má mít v Norsku víc práv než děti a jejich rodiče.