Jan Sváček nakonec moudře usoudil, že mu funkce nestojí za dehonestační kampaň, která proti němu s přestávkami probíhá od doby, kdy jej Václav Klaus poprvé navrhl  do funkce ústavního soudce, a oživne vždy, když se stane cokoli, z čeho by mohl mít sebemenší prospěch, tedy nyní v souvislosti s jeho možným jmenováním místopředsedou Vrchního soudu v Praze. Jeho zrání k moudrému rozhodnutí jistě nebylo snadné, protože po celou dlouhou profesní kariéru byl zvyklý na projevy uznání  od významných činitelů justice i moci výkonné, Vystřídala je nelítostná mediální štvanice, vyvolaná několika jedinci, kteří využili náhodně nabytého společenského postavení k možnost vyřídit si s ním osobní účty.  Z hlediska práva je Jan Sváček bezúhonným občanem a soudcem: nebyl nikdy trestán a nečelil kárnému řízení jako soudce nebo jako předseda soudu. Kdyby měli jeho pronásledovatelé prokázat před soudem pravdivost svých obvinění proti němu, popř. společenskou škodlivost jednání, jež mu vyčítají, většinou by neuspěli. Takové riziko ovšem žádný z nich dobrovolně nepodstoupí.

Čas na dozrání k rozhodnutí o odmítnutí funkce poskytla Janu Sváčkovi paní ministryně spravedlnosti příliš dlouhým váháním mezi úctou k pravidlům, jež sama stanovila a jsou v souladu s právním řádem, a silou hlasů, jež ji nabádaly k jejich porušení, právního řádu nedbajíce. Dostala se do nezáviděníhodného postavení mezi mlýnskými kameny:  z jedné strany jeho odpůrci, využívající jako zesilovače hlasu různých nevládních organizací a bulváru, z druhé strany zastánci, mezi nimiž nechyběli respektovaní představitelé justice, především jeho nadřízený, předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš, dále kolegium předsedů krajských soudů či Soudcovská unie. Do sporu zasáhli také  Miloš Zeman a Andrej Babiš, každý z nich na opačné straně barikády. Paní ministryně měla svobodnou volbu s kterým z nich „si rozlije ocet“.

Případ je uzavřený a nestál by za další komentář nebýt toho, že ve spojitosti s ním se vynořují otazníky, týkající se demokratické povahy státu a jeho nároku na přívlastek „právní“.

Demokracie nemůže fungovat mimo rámec právního státu, jenž se vyznačuje dodržováním pravidel, stanovených oprávněnými orgány či osobami. V daném případě byl tlak na paní ministryni tak silný, že váhala s jmenováním, jímž by se završil proces, který proběhl podle platného práva. Váháním zpochybnila nedotknutelnost práva včetně jí samou stanovených pravidel a umožnila vítězství podlosti nad právem. Váhání mezi právem a hlasem „představitelů lidu“ právě na půdě resortu spravedlnosti je vážná věc.  K mimoprávním faktorům, jakými jsou pomluvy a spekulace by se zde nemělo přihlížet.  

Případ Jana Sváčka je významný především tím, že není ojedinělý. Podobné věci se udály v polistopadové minulosti státu několikrát. Pokud se několik jedinců dostane do postavení, v němž se stanou zajímavými pro bulvár, mohou beztrestně zničit pověst a případně i existenci komukoli, kdo se jim znelíbí. V zemi, v které je dovoleno beztrestně „sestřelit“ policejního prezidenta, se ovšem není  čemu divit. Politici, kteří se svezou na vlně zájmu, vyvolaného mediální štvanicí, ale jednají krátkozrace, a měli by si to včas uvědomit, neboť nikdo nemá pojistku proti možnosti, že se stejná pohroma jednou nepřivalí na něj.