Zejména v článku z 10. ledna 2015 se obsáhle věnuje vývoji případu a údajným vadám postupu ministerstva, což nepovažuji za zcela korektní.  Skutečným důvodem zastavení kárného řízení bylo totiž podání kárné žaloby po vypršení subjektivní procesní lhůty. Ten důvod je skutečně ostudný, protože ministerstvo jako „dům plný právníků“ by si takové primitivní pochybení neměl dovolit. Zrcadlí se v něm úroveň úřednického aparátu ministerstva a jeho nespolehlivost při zvládání administrativních procesů.Promítly se do něj následky neúnosně krátké ministrů, provázené setrváváním úředníků různorodé kvality a výkonnosti na ministerstvu i po několik desetiletí.

Robert Malecký líčí v článcích dlouhou historii případu, do něhož se v neprospěch kárně obviněného soudce pokoušel zasáhnout i Jiří Rusnok, předseda vlády kamarádů Miloše Zemana. Bývalá ministryně nespravedlnosti, exprokurátorka Marie Benešová, ale podání kárné žaloby odmítala ve shodě se zásadou, že  právní názor soudce nepodléhá přezkumu v kárném řízení.

Teprve 1. náměstek současné ministryně spravedlnosti Robert Pelikán prosadil opačný postoj a paní ministryně Helena Válková se s ním podpisem kárné žaloby ztotožnila. Příslušná část článku pak vyznívá jako vzkaz Robertu Pelikánovi, že by ušetřil paní ministryni neúspěch, kdyby se podřídil neměnnému názoru „nicky z podpalubí“- řadové referentky ministerstva.

Robertu Maleckému nelze mít za zlé, že poctivě vykládá názor kárného senátu, který ovšem byl vysloven nad rámec meritorního rozhodnutí. Pochybuji ale, zda kárnému senátu Nejvyššího správního soudu přísluší uvedeným způsobem hodnotit vnitřní rozhodovací procesy ministerstva. Soud vytýká, že názor 1.náměstka Roberta Pelikána šel proti opakovaným dřívějším vyjádřením ministerstva, aniž by došlo ke změně skutkových zjištění. Spatřujev tom nepřípustnou změnu právního hodnocení, nepodloženou změnou materiálních okolností. A v tom vidím překročení kompetence soudu.