Jeho samotný vznik je pochybný a dle mého, ne ojedinělého názoru, neoprávněný. Již v samotném názvu se hovoří o „stíhání osob“, OSN je však organizací států a ne jednotlivých občanů. Charta OSN nezná instituci, která by opravňovala stíhat jednotlivé osoby. Může tudíž jenom řešit spory mezi státy nebo přijímat opatření proti těmto státům. Jednotliví občané podléhají jurisdikci výlučně svých svrchovaných států. Vychází to z podstaty charakteru OSN i suverenity členských států. Celkem jednoduché a srozumitelné právní věty, jiné v chartě nenaleznete.

Pro přesnost se podívejme na textaci v samotné Chartě OSN, která však opravdu umožňuje Radě bezpečnosti OSN zřizovat pomocné orgány. Přesná textace článku 29 zní: “Rada bezpečnosti může zřídit pomocné orgány, které považuje za nutné k výkonu svých funkcí“. Nic víc, nic míň. Může tudíž vytvářet různé pomocné orgány, komise, které by usnadnily cestu k jejímu vlastnímu rozhodování. V žádném případě to nemohou být orgány s exekutivní pravomocí a to dokonce ani nad jednotlivými občany suverénních států. A nemůže zakládat nad nimi soudní tribunál. Politická účelovost soudu je zřejmá i tím, že do těchto kompetencí nebyla zahrnuta iniciace a podpora, která vedla ke vzniku občanské války a uskutečnění agrese, vážným ztrátám na životech s cílem rozbití Jugoslávie. Zde odpovědnost padá na Německou spolkovou republiku a to dokonce v té době v přímém rozporu se stanovisky USA, EU (orgány NATO se v počátečním období situací vůbec nezabývaly). Později vyvolaly některé členské státy NATO přímou agresi proti Jugoslávii včetně České republiky.

Dle výše uvedeného právního výkladu řada renomovaných právníků zpracovala rozbory a svolávala konference k tomuto problému, protože zpochybňovali právní legalitu soudu. Sám jsem se jedné takové konference v New Yorku na své náklady zúčastnil. Bohužel neznám nikoho z českého odborného prostředí, včetně kdysi tradičně známých „puristů“ brněnské university, kteří by se u nás k této diskusi či protestu připojili. To svědčí o krajně omezeném právním prostředí v naší společnosti, zvláště „odborných“ institucí.

Nebyly však pasivní. Horoucně naopak pomáhaly tuto atmosféru vytvářet. Vzpomeňme jen jak fandil protisrbskému boji Petr Pithart „ Tuto armádu je třeba ničit a zničit, protože za poslední dekádu přepadla již tři sousední státy: Slovinsko, Chorvatsko a Bosnu… zůstala po ni zničená města, desetitisíce mrtvých. Je to armáda agresivní navenek, teroristická dovnitř….hromadně popravující muže, hromadně znásilňující ženy a zapalující celé vesnice“. Tak perlil právní věty učitel Právnické fakulty UK, účelově a lživě ovlivňující politickou atmosféru dle zásady Carl von Clausewitze „V průběhu války se lež stává určitou vlasteneckou povinností, ne – li dokonce cností“.

Pithart nebyl však sám. Účinným propagátorem agrese byl i prezident Havel, podle kterého „jsou možnosti zasáhnout i v případě ozbrojeného konfliktu i bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, pokud k tomu zavazují humanitární důvody“ (Právo 13.2.1999). Na druhé straně Václav Klaus jako předseda poslanecké sněmovny měl jiné stanovisko: “Někteří naši politici a žurnalisté si totiž chtějí našeho několikadenního členství v NATO „užít“ a tváří se proto rozhodně, ostře a válečnicky…. Je to typické české siláctví, které zakrývá slabost….Je to boj proti všemu srbskému obyvatelstvu“.