Letos se poprvé v české historii prodalo více piva v lahvích a plechovkách, než se vytočilo v hospodách. Cena točeného piva, které vždycky bylo nápojem lidovým a všem dostupným, se vyšplhala tak vysoko, že už na něj spousty lidí nemají peníze. Ačkoli pro cizince je ještě pořád až směšně laciné, čím dál tím víc Čechů si raději koupí za poloviční cenu pivo v láhvi nebo v plechovce a vypijí si ho doma nebo „po ukrajinsku“ na chodníku před obchodem.

Krize je krize a lepší je uhasit žízeň zlatavým mokem z lahve, než pít vodu. Duše milovníků pivní poezie ale trpí a pláče. Není nad dobře vychlazené točené pivečko v oroseném půllitru, kterým si můžete pěkně rázně ťuknout, ponořit ústa do smetanové pěny a vyklopit tu manu nebeskou do vyprahlého hrdla. Není nad slastné rozjímání nad půllitrem v hospodě, kam se lidé známí i neznámí ze všech stran sbíhají jako včelky do úlu.

Česká hospoda není jen tak nějaká restaurace, pizzerie, herna nebo bar – je to posvátné místo, kde se muži, ale i ženy, scházejí s takovou pokorou a pravidelností jako jiné, pobožnější národy v kostelech. Hospoda – to je místo sousedského popíjení, uvolněného povídání a vtipkování, místo sdílení osudu i piva točeného ze společného sudu. Hospoda je chrám české duše znavené po celodenní práci a vyprahlé životem.
 Jenomže realita světa svíraného ekonomickými zákonitostmi a času odpočítávaného penězi je neúprosná. Zatímco v hospodě stojí půllitr dvanáctky kolem třiceti korun, v lahvi ho pořídíte za patnáct, nejvíc za dvacet. Stále více českých mužů – živitelů rodin – navíc zkrátka finančně nevystačí s jednou prací, takže jít s kamarády na pár piv do hospody už tak nějak nemají čas.

Menší počet hostů pomalu, ale jistě způsobuje, že hospod, výčepů, pivnic a pivních sklípků postupně ubývá. Doktorům a manželkám to možná udělá radost. Stejně se pivo v Čechách pije a pít bude. S mizejícími hospodami se ovšem vytrácí důležitá a krásná část naší kultury, tradice společného pití piva. Veřejný prostor se ochuzuje a atmosféra pospolitosti se pomalu rozplývá v prázdnotě. Žíznivému poutníkovi už kolikrát nezbývá, než aby tupě uhasil žízeň bezduchou coca-colou v nejbližší pizzerii. To jsme to dopracovali. Globalizace se vysmívá osiřelým českým duším jako smrtka s kosou.

Nebude to možná trvat dlouho a české hospody s točeným pivem do půllitru se stanou jen muzeální atrakcí pro turisty, prázdnými kulisami divadelní hry, která už dávno skončila. V historickém centru Prahy, kde byla ještě před patnácti lety radostně hlučící, upovídaná a rozezpívaná hospůdka na každém rohu, už se to ostatně stalo.