Rusko-Ukrajina

Televize na východě ukazují zajatého ukrajinského důstojníka, zaměstnance ministerstva obrany, a ukazují i zbraně, které měl.

Kreml má na tom nulový zájem na prohlubování nějaké hybridní války. Proč by to proboha dělal? Pro něj je to velmi nepříjemná vedlejší fronta. Všude jinde je více méně v ofenzívě. Sýrie, Turecko, Írán, Čína. Tam se evidentně Rusku dobře daří. A teď si bude vytvářet problém s nějakou Ukrajinou? Problém je jen v tom, že spolu hraničí. Rusko potřebuje na hranicích klid a platí, že když si počká, tak se dočká, protože kyjevská elita svůj ekonomicko-sociální chaos nemůže ustát. Když se nic nestane v následujících volbách, tak v dalších volbách. Proč by Rusové válčili někde na hranicích?

Mám-li být upřímný, když jsou vztahy mezi státy napjaté, je přirozené, že zpravodajské služby na území druhého státu působí. Jedna věc je, když sbírají informace, a druhá, když kladou bomby. Samozřejmě jsem také četl, že Ukrajina tvrdí, že vše bylo zinscenováno, že důstojník byl unesený, ale víme, že už několik týdnů stahují Ukrajinci vojáky ke Krymu. Řečeno jinak, něco se děje, otázkou je co.

Americké volby jako součást konfrontace mezi Clintonovou a Trumpem otevřely otázku Ruska – Clintonová studenoválečnické povídání o Rusku a Trump: „Tak my se dohodneme.“ A aby se ukázalo, jak je Trump amatérský, je potřeba mimo jiné ukázat, že Putin je agresor na Ukrajině, že zase a zase útočí. Není důležité v podstatě to, zda přišel na Krym ukrajinský důstojník klást bomby, důležité je, že se to bude říkat. Důležité je, že se bude říkat, že jsou Ukrajinci ochotní bojovat, a to všemi prostředky proti ruské agresi. Stává se z toho vedlejší téma amerických voleb. Takový je kontext.

Nová osa moci

Především je potřeba vidět širší kontext. Rusku se podařilo dostat se do pozoruhodné diplomatické ofenzívy. I když jsme v souvislosti se setkáním Erdogana s Putinem mohli v Česku číst o tom, že je Rusko čím dál více geopoliticky izolováno, podařilo se mu několik neuvěřitelných tahů právě v oblasti blízko hranic s Ukrajinou. Den před setkáním s Erdoganem se Putin v Baku sešel s ázerbájdžánským a íránským prezidentem. To byla nesmírně důležitá schůzka, která ukazuje na vytváření další, nechci říct vojenské osy, ale mimořádně zajímavé diplomaticko-obchodní severojižní osy. Ázerbájdžán může hrát důležitou roli ve vztahu k Íránu i Turecku, má vazby na obě strany a pro Rusko je důležité najít obchodní kontakty, které mu nahradí obchodní kontakty se Západem zablokované sankcemi. Rusové postupují na této ose velmi pomalu a zvlášť, a to je pozoruhodné, ve vztahu k Íránu. Víme, že to bylo Rusko, které pomáhalo Íránu dostat se z embarga, izolace, vyřešit jaderný problém. Přičemž obchod Ruska s Íránem v 15. roce měl obrat 1,3 miliardy dolarů, zatímco s Tureckem v témže období to bylo 23,4 miliardy dolarů.

Vytváří se strašně důležité spojení, které signalizuje velké změny globálního významu. Když se dnes hádáme o vztahu Ruska s Tureckem, zpravidla uvažujeme v rovině obchod a sestřelené letadlo, ale je potřeba vidět celou dějinnost. Od poloviny 16. století vedlo Rusko s Tureckem dvanáct válek včetně tureckých útoků na Krym a Kavkaz během první světové války. To jsou statisíce mrtvých. Je třeba tohle brát dnes jako varování před jakýmikoli zjednodušenými tahy v oblasti diplomacie a vojenství. Podle mě tohle Kreml velmi dobře pochopil a nenechal se sestřelením letadla k ničemu vojenskému vyprovokovat. Počkal si, vydržel, počkal si na změny v Turecku a dnes se nám tu vytváří skutečné euroasijské propojení. A to díky nesmírně hloupé politice Západu. Krok za krokem jsou dotlačovány státy včetně Turecka ke spolupráci v euroasijském rozměru, nikoli atlantickém.

My tohle prožíváme v menším s Ukrajinou. Ukrajina je dnes klientský stát zcela závislý na Západu. Během tiskové konference v Baku Lavrov řekl, že se připravuje setkání normandské čtyřky v Číně během summitu G 20. Někdo se tomu pokusil zabránit a podle všeho se mu to podařilo. Normandský formát, to znamená Německo, Francie, Ukrajina, Rusko, je velmi dobrý pro řešení rusko-ukrajinských sporů a hlavně ukrajinské občanské války. Má v sobě zakódovaný ale jeden velký problém. Kyjevská vláda je závislý stát, a to ne na Francii a Německu, ale na Spojených státech. Francie a Německo jsou ti, kteří byli vyzváni, aby platili ekonomické problémy Ukrajiny, ale politicko-vojensky, a dokonce, pokud jde o rozdávání peněz na Ukrajině přidělených ze zahraničí, je to záležitost, která se řeší jinde než v Berlíně a v Paříži. Ta se řeší ve Washingtonu včetně vazby na vojenské jednotky. Tedy, jestli se někdo snažil zabránit setkání v Číně, udělal to tímto způsobem. Rusko má před sebou jeden úkol a bude ho plnit se stejným klidem jako problém s Tureckem. Ukrajina nemá vůbec žádnou šanci ustát svou šílenou politiku ekonomicky. Bude se snažit strhnout na sebe pozornost, aby se jí Západ snažil pomoct. A zase má k tomu výhodnou situaci.

Racionalismus – utilitarismus Erdogana

Vůbec nevíme, na čem se dohodl Putin s Erdoganem ve vztahu k Sýrii. Dalším velkým problémem jsou Kurdové. Vše ostatní se dá posouvat dál.

Jen je tu ještě nešťastná americká základna v Turecku, kde jsou letci, kteří teď bombardují tzv. Islámský stát. Jenže je to základna NATO, kde je 50 jaderných bomb, které nemíří ani na Sýrii, ani na Irák. Jak to bude dál s členstvím Turecka v NATO? Tohle jsou koncové otázky sporů. Myslím si, že Turecko nebude tlačit, aby si vyřešilo nově svůj vztah k Alianci, to si musí promyslet Turci sami, pochopit, kdo je pro ně větší spojenec, co vydělávají na tom, že se podřizují Spojeným státům, když mají alternativní euroasijskou možnost – třeba i v budoucnu s možným vstupem do Šanghajské organizace spolupráce. Když tam mohl vstoupit Pákistán a Indie a vstoupí tam v nejbližších měsících Írán. Proč by tam nemohlo být Turecko? To už jsou pak velké geopolitické otázky, kdy si odpovědi můžeme formulovat v hypotézách, ale ukáže až čas, co je pravda. Prudkých obratů v Erdoganově politice, a je potřeba říci, že hraje neuvěřitelně, bylo příliš mnoho. Musíme počkat.

Když Erdogan rozhodne, že bude vyhánět migranty na balkánskou cestu, dá se to zablokovat. On to podle mého neudělá, protože ví, že se Evropa bojí a bude platit na migranty, které některé členské státy EU a NATO pomáhají vytvářet podporováním války v Sýrii, Iráku a Afghánistánu. Především je problém v Sýrii. Spojené státy, Francie, Británie se musí dohodnout na tom, že přestanou podporovat tzv. umírněnou opozici zbraněmi k útokům na vládní jednotky. Co je na nich umírněného? To je podporování jedné strany občanské války. Je nutné se dohodnout, že válka musí skončit, tím skončí problém s migranty i turecké vyhrožování. To, že si nechávají platit za miliony migrantů, které v Turecku spoluvytváří NATO a EU, na tom nevidím nic mimořádného. Několik let tohle nikoho nezajímalo a nikdo jim nepřispíval. Ať se Turecko stará.

Publikováno se svolením Oskara Krejčího

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami