Pane předsedo, dámy a pánové místopředsedové, ctění europoslanci, vážení zaměstnanci, kteří v různých profesích pracujete v tomto hemicyklu, drazí přátelé. Děkuji vám za pozvání k promluvě na půdě této životně důležité instituce Evropské unie, a také za nabídnutou příležitost obrátit se vaším prostřednictvím k více než 250 milionům občanů osmadvaceti členských zemí. Zvláštní díky bych rád vyslovil Vám, pane předsedo parlamentu, za vaše srdečná slova, která jste na uvítanou pronesl jménem celého tohoto shromáždění.

Moje návštěva se uskutečňuje více než čtvrt století po té, kterou zde vykonal Jan Pavel II. Během těchto dnů se v Evropě i ve světě mnoho změnilo. Neexistují už protikladné bloky, které tehdy rozdělovaly tento kontinent na dva, a pomalu se naplňuje tužba, aby „Evropa, vybavená svrchovaně svobodnými institucemi, mohla jednoho dne dosáhnout dimenzí, které jí jsou dány zeměpisně a ještě více historicky“.

Kromě rozšířené Evropské unie existuje také složitější svět, který se mohutně rozvíjí. Svět, který se stále více vzájemně propojuje  a proto je stále méně „eurocentrický“. Zdá se, že vedle širší a vlivnější Unie vyvstává obraz poněkud stárnoucí a stísněné Evropy, v níž roste pocit, že v důsledku odstupu, nedůvěry a někdy i podezření, s nimiž se na ni hledí, ztrácí svoje vůdčí postavení. Svojí dnešní promluvou k vám bych z titulu svého pastýřského poslání rád adresoval všem evropským občanům poselství naděje a povzbuzení.

Poselství naděje založené na důvěře, že obtíže se mohou stát mocnými pobídkami k jednotě, aby byly překonány všechny obavy, které Evropa zakouší spolu s celým světem. Naděje v Pána, který proměňuje zlo v dobro a smrt v život.

Povzbuzení vrátit se k pevnému přesvědčení otců zakladatelů Evropské unie, kteří toužili po budoucnosti založené na schopnosti pracovat společně na překonání rozdělení a usnadnit mír a společenství mezi všemi národy tohoto kontinentu. Jádrem tohoto ambiciózního politického projektu byla důvěra v člověka nejen jakožto občana, ne jenom jakožto ekonomického subjektu, nýbrž v člověka jakožto osoby obdařené transcendentní důstojností.