Novináři pravdolásky rádi zkoumají zahraniční cesty poslanců či senátorů, zejména některých. Nositel mandátu by podle nich měl spíše sedět doma, případně cestovat za své. Že však tisíce nikým nevolených příslušníků tzv. akademické sféry každoročně cestují po celém světě za veřejné peníze, to je pro ony novináře samozřejmost. Nevadí jim, že v rámci výdajové položky „věda a výzkum“ dochází k miliardovým transferům ze státního rozpočtu do kapes zahraničních hoteliérů a leteckých společností. V drtivé většině médií mají totiž věda, výzkum a vysoké školy status „autonomní“, nedotknutelné a nekritizovatelné oblasti. Výzkumníci a vysokoškolští pedagogové jsou líčeni jako národní elita požívající akademických svobod a této elitě prý má bez reptání sloužit i president republiky.

Ve skutečnosti se jedná o nejvíce zvýhodněnou skupinu obyvatel. Zatímco nemalou část národa drtí za spolupráce exekutorů neviditelná pazoura trhu, několik desítek tisíc privilegovaných občanů řeší problém, na kterou konferenci, kongres, stáž nebo expedici se vypravit či o který grant nebo stipendium požádat. Zkrátka neomezená „cochcárna“ za veřejné peníze. Uzavřený spolek převážně doživotních grantožroutů, kterým daňový poplatník pod zcela falešnými hesly sype miliardy, aniž by mohl dění v této sféře jakkoli ovlivnit. Akademici stojí mimo jakoukoli otevřenou soutěž i kontrolu, navzájem si udělují tituly, hodnosti, funkce, granty či ceny (včetně Novelových cen), zřizují si nové studijní obory, katedry a fakulty, volí si ze svých řad rektory, děkany, ředitele ústavů, vedoucí kateder. V seznamech pracovníků jednotlivých akademických pracovišť často nacházíme opakující se příjmení – je přece logické, že mezi vyvolené mohou vstoupit v první řadě rodinní příslušníci těch, kterým se tam už dříve podařilo proniknout. Klientelismus a uzavřenost tohoto klubu ostatně už před řadou let přiznala profesorka Illnerová, bývalá předsedkyně Akademie věd ČR, když v rozhovoru pro časopis Respekt otevřeně hovořila o klanech – onen rozhovor byl tehdy opatřen titulkem „Dostat se do určitého klanu“.

Politicky má většina akademiků jasno: Západ je dobrý, protože dává granty, Východ špatný, protože odtud žádné granty neplynou. Na většinu kateder na univerzitách lze pohlížet jako na jakési chovné stanice havlistické pravdolásky. V lepším případě si pěstujeme akademické chalupáře, kteří v naprostém uzavření do svého státem placeného vědeckého hobby ignorují nejen politiku, ale i veškeré ostatní vnější podněty, které nesouvisí s jejich právě probíhajícím výzkumným grantem. Občan se spíše dočká odpovědi na e-mail od ministra vlády, než od ředitele výzkumného ústavu.

S poukazem na akademické svobody a laickou nezasvěcenost nesmí nikdo zvenčí mluvit do toho, co se bude zkoumat a vyučovat. Daňový poplatník se tak musí chtě nechtě podílet na financování všelijaké pseudovědy, jako jsou třeba genderová studia v rámci společenských věd nebo tzv. molekulární taxonomie v biologických vědách.