Morálka. Slýcháme: ,,Je naší morální povinností bránit svobodnou a demokratickou Ukrajinu“, nebo naopak ,,Je naší morální povinností nepodporovat ukrajinské fašisty, ale slovanského bratra“. Tento morální apel má ale zásadní trhlinu: najít kladného hrdinu ve střetu Ukrajina x Rusko není vůbec snadné, aniž bychom se nestali pokrytci. Majdan byl de iure svržením legálně zvolené hlavy státu. Bohužel. Krajní pravice na Ukrajině ,,jistou roli“ sehrála a sehrává, byť pochopitelně dalece menší, než jak o tom hovoří ruská propaganda. Naštěstí alespoň poslední volby v této zemi ukázaly, že podobná hnutí nemají v tamní společnosti širší podporu. (Podle volebních výsledků bychom tak mohli daleko spíše označit všechny Čechy za komunisty, než všechny Ukrajince za fašisty. Bohudík, bohužel.) A v neposlední řadě je zde postup ukrajinské armády, která palbou do obydlených oblastí především v Doněcku a Luhansku dala vzpomenout na vojenskou ,,taktiku“ druhé světové války. Je dobré si zkrátka uvědomit, že pokud by např. došlo ke střetu Ukrajiny s Polskem, neměli bychom my, ani naše média, zase takový problém obhájit si Poláky jako ty dobré a na Ukrajincích najít hodně zlého. Přehlížení těchto aspektů tak může někdy celkem oprávněně vyvolávat narážky na ,,dvojí metr“ západu.

Dost však k Ukrajině. Na druhé straně sporu totiž stojí Rusko. Země, kde je svoboda slova takřka nadávkou, kde národními modlami jsou Lenin a Stalin, kde pojem propaganda dostává nový rozměr a především země, která se nesmířila s rozpadem svého impéria a nebojí se za tím účelem vojensky obsadit a připojit území okolních států. Netřeba dalšího komentáře.

Tedy ne, morálku do konfliktu Ukrajina x Rusko opravdu nepleťme.

Jakkoliv se kategorie druhá, ,,mezinárodní právo“, může tvářit honosně, je třeba si bez okolků přiznat: mezinárodní právo je teoretický předmět vyučovaný na právnických fakultách, nikoliv realita. Je to bublina, falešný pocit bezpečí, páska přes oči, která nám zkresluje realitu. Neříkám nic převratného ani nového, když konstatuji, že mezinárodní právo platí jen do té chvíle, dokud jej státy chtějí respektovat. Ztratí-li zájem na jeho dodržování, prostě jej dodržovat přestanou. Je pak otázkou jejich síly (vojenské, politické, ekonomické), zda si takový odklon od mezinárodního práva v reálném světě obhájí či nikoli. Byť tím zdánlivě odbočuji, musím v této souvislosti zmínit mýtus o tzv. nemožnosti vystoupit z EU, který panoval až do přijetí Lisabonské smlouvy. Pravdou je, že i kdyby unijní právo říkalo cokoliv, pak jestliže by se některý z členů rozhodl vystoupit na druhý den ráno, zkrátka by vystoupil. Chci tím říci jen to, že mezinárodní právo je všeobecně panující shoda na status quo, nic více, bohužel. V tomto kontextu je tak třeba chápat i porušování mezinárodního práva na Ukrajině. A tak, jestliže někdo říká: ,,Rusko porušuje mezinárodní právo, neboť zabralo území suverénního státu“, popřípadě ,,Ukrajina/separatisté/Rusko se dopouští válečných zločinů…“, tak na to já říkám: máte pravdu! Ale k čemu to? I kdyby Ukrajinci pověsili všechny Rusy na území Ukrajiny, i kdyby separatisté pověsili všechny Ukrajince v Luhansku a Doněcku, i kdyby Rusko zabralo Ukrajinu až po Lvov, tak tu zkrátka není nikdo, kdo reálně zajistí vynucení porušených norem. Bohužel.

Poslední kategorií jsou ekonomické otázky. Slýcháme: ,,Ekonomické sankce mohou Rusko přimět ke změně jeho politiky“, nebo naopak ,,Nezavádějme sankce, neboť tím poškodíme naše výrobce/exportéry“. Chcete-li, pak ještě například: ,,Ekonomická spolupráce je základem pro mírové urovnání konfliktu a sankce spory jen prohloubí, proto od nich ustupme“. Všechna tato tvrzení tedy předpokládají, že konflikt Ukrajina x Rusko lze ovlivnit zavedením (resp. zpřísňováním) ekonomických sankcí, nebo naopak jejich odvoláním a podporou vzájemné spolupráce. Domnívám se však, že oba předpoklady jsou zcela mylné, neboť jakkoliv mohou hrát ekonomické vztahy roli, v tomto okamžiku to již není role významná.