Teprve když naši individuální vnitřní mapu něco brutálně naruší, zostříme pozornost a začneme vnímat reálný aktuální stav prostředí, vystoupíme ze své emocionálně z minulosti zachované představy a najednou se ocitáme na místech, která nepoznáváme, i když se jmenují po celá desetiletí pořád stejně.

Praha se nám zejména v posledních letech mění před očima, ale jen občas býváme donuceni si toho všimnout. Nastane-li ten pád, ne vždy se dostaví nadšení a jen zřídka vydechneme údivem. Jako třeba na Starém Městě, kde si obdiv zaslouží pouze rychlost, s jakou se je podařilo proměnit v gigantický výherní automat. Jinde zase většinou vítězí kov a sklo a nemusí to být vždy neútulné, jak dosvědčuje Karlín. Mudrujeme nad tím, jestli pankrácké mrakodrapy nepoškodí město v očích turistů, jako kdyby nezáleželo na Pražanech. Na ty se ohled nebere, a proto dost často slyšíme: Václavák? Tam nechodím, to není místo pro normální lidi.

Každému, kdo nabyl dojmu, že všechno se zkrátka v Praze žene k tomu být nové a lepší, doporučuji procházku po Michli a Nuslích. Pohled na průčelí Michelské pekárny spolehlivě zažene chuť na jakékoli pečivo. Akátovobodláková džungle kolem ulice Ohradní vyvolá vzpomínku na dávná milostná dostaveníčka z Anny proletářky. Panelové stavby ze sedmdesátých let nabízejí útroby internetovým obchodům a je dobře, že je zákazníci nevidí. Tam, kde si Botič podává ruku s ulicí Nuselskou, to kupodivu nesmrdí, leč nechvalme dne před večerem. Po pár krocích padne zrak na domečky popelící se pod svahem Bohdalce, u mostu přes potok někdo pečuje o pomníček mladičké Emmy. Nedoporučuji ten obrázek nikomu, kdo má sklony k depresím. A varuji ho před další chůzí směrem k Náměstí Bratří Synků, i když vím, že tato pěší pasáž má styl. Styl chudoby. Nosným prvkem stylu chudoby je nápodoba, imitace. Nuselská se tváří jako obchodní tepna čtvrti. Koupil bych si tam něco jen z donucení. Tady jsou snad i rohlíky z druhé ruky. Ohavnost sprejerských kreací na vratech průchodů a garáží souzní s okopanou omítkou domů a rozkopaná ulice si v hukotu sbíječek notuje s prachem na parapetech. Nejsou-li peníze na opravdovou potřebnou opravu, flikuje se. A když se flikuje letos, o to víc se bude flikovat za rok. Ulice tu a tam cení dásně s vypadlým zubem domu. Jako Proustovi připomněla chuť madlenky na jazyku dávné časy mládí, šel mi před očima film ze severoafrických měst, abych nikoho neurazil. Žíravá a nevykořenitelná špína přežehnává nám tu hlavní město a prohlubuje beznaděj chodce v poledním úpalu. Štítivost nebezpečně přibližuje smrt žízní. Před pětačtyřiceti lety jsem tady bydlel. Bylo to tehdy taky takové, nebo jsem to neviděl?