Je evidentně v této oblasti více informovaná a vědoucí než my a to se neodpouští. Ukazuje-li nám někdo správnou cestu, jistě se vydáme jinudy. A až si tam rozbijeme h-ústa, pak té dámě vynadáme, že na nás nebyla důraznější. Mít pravdu, paní magistro, to se nevyplácí. Tento přístup většiny našich občanů ke světu je fantastický, fascinující a neuvěřitelně pitomý. Obecně na oblasti IT je to nejlépe vidět. Výpočetní technika začíná člověka provázet nejpozději od středověku jako pomůcka při provádění matematických operací, pak při řízení strojů, od mechanických zařízení přes reléové obvody, od integrovaných obvodů po procesory. Přes neuvěřitelný technický pokrok zůstává či spíše by mělo zůstávat jedno stejné. Výpočetní technika je je vynikající a perfektní pomocník, nástroj, nic víc. Jestliže se z výpočetní techniky stávají především informační technologie a prostředek komunikace, nic to na podstatě problému nemění. Stále jde o vynikající nástroje - ale jen nástroje. Jistě, je to dlouhá a obdivuhodná cesta lidské mysli od pěstního klínu přes ovládnutí ohně až po vyslání mezigalaktických sond, ale vždy jde jen o nástroje - nástroj je prostředek k uskutečnění cílené lidské činnosti. Pokud ovšem dovolíme, aby se nástroj stal nikoli prostředkem, ale buď přímo cílem, nebo (a to je ještě děsivější) východiskem, tedy že nahrazuje cílenou lidskou činnost, pak stavíme člověka do role pouhého a často bezmocného pozorovatele, v lepším případě údržbáře jakéhosi systému, který se neodvíjí od vědění člověka a nezávisí na něm. Výsledek činnosti takového „neosobního“ systému nutně přináší nejen naprosto nepředvídatelné výsledky, především pak nerespektuje způsob lidského konání. Ještě nepochopitelnější je to, že se tomu s nevídanou ochotou a rychlostí nejen přizpůsobujeme, ale přímo podřizujeme.

Tohle převrácení rolí, kdy práce lidských rukou a myslí je považována za něco podřadného, někdy až dehonestujícího, kdy za skutečnou hodnotu je brána virtuální realita, to je něco, co nelze racionálně vysvětlit. Natož pochopit. Co dnes nevidíme, ale co naprosto nevyhnutelně přijde, to jsou důsledky takového přístupu. První příznaky již přicházejí. Za nejzásadnější považuji přerušení dějin. Tento jev nemá jistě jen jedinou příčinu, ale zpřetrhání rodinných a společenských vazeb je mohutným akcelerátorem procesu odcizení ve společnosti. A právě tohle virtuální svět přináší. Nemusíme již s nikým osobně jednat, nemusíme ani s nikým osobně hovořit. Nemusíme se nic nového učit, všechny informace nám dodá síť. Nevíme sice kdo a proč a v jaké kvalitě tam hledané informace dodal, ale to nás v podstatě ani nezajímá. A protože nemáme vlastní znalosti, nemůžeme do tohoto nového způsobu získávání poznatků vnést žádné pochybnosti. Někdy se mi zdá, že jsme jako civilizace odhodili Boha a koupili si místo něj písíčko. Přestože nevěříme živým lidem, ve virtuálním světě o sobě řekneme absolutně všechno, aniž bychom tušili, komu a co s tím on podnikne. Stroji svěřujeme svoji duši a netušíme, že za tím strojem na druhé straně někdo sedí. Přestává nás zajímat reálný svět, rodina není důležitá, minulost nemá žádnou vazbu na náš uměle vytvořený svět, skutečné přátele máme na síti - i když mnohdy vůbec nevíme, kdo a proč to je.