Projev prezidenta ke Kongresu primárně žádal o řešení otázky neblahého poválečného vývoje Řecka a Turecka, a to především ve směru hospodářském: Řecko bylo druhou světovou válkou ekonomicky zdevastováno, což samozřejmě destabilizovalo tamní politickou scénu. Následně řecká vláda požádala Spojené státy o finanční a hospodářskou pomoc. Tuto žádost transponoval Truman do své kongresové řeči, v níž žádá Kongres o finanční podporu Řecku a Turecku ve výši 400 milionů dolarů k 30. červnu 1948. Argumentoval tím, že ekonomická pomoc těmto zemím oddálí možnost, že se v nich pod vlivem občanské nespokojenosti ujmou vlády režimy blízké druhé straně (Churchillem ve Fultonu rok předtím narýsované) geopolitické mapy, tedy hrozilo, že se tyto státy dostanou do sféry vlivu Stalinova Sovětského svazu. To v USA v podstatě stačilo jako první a jediný argument k čemukoli.  Panický strach z komunismu byl (zejména v 50. letech) v Americe pěstován politickými elitami stejně intenzivně, jako hrůza z nebezpečí tzv. amerického imperialismu, jak ji pro změnu živila propaganda sovětského bloku. Truman řekl: „Existence řeckého státu je dnes ohrožována teroristickými akcemi několika tisíc ozbrojených mužů, vedených komunisty.“ Punktum. Není důležité, zda měl pravdu, nebo přeháněl. Podstatné bylo, že tato věta otřásla Kongresem (s prominutím) jak výstřel z Aurory.

Poznámka na okraj: sice už formálně neexistují instituce typu McCarthyho Výboru pro neamerickou činnost (o aktivitách zpravodajsko - kádrovacích mechanismů „pod čarou“ nemluvme, ty existují vždy a všude), ale děs ze strašidla komunismu platí na velké procento Američanů dodnes, a to vcelku bez ohledu na to, zda volí demokraty či republikány. Jen ti druzí tuto mantru ve své rétorice používají častěji a s vyšší brizancí. Nicméně jak jsme viděli na průběhu a výsledku posledních prezidentských voleb v USA, samotné strašení rudou zástavou nestačí. Naopak, Donald Trump zjevně zvítězil mimo jiné i proto, že ve své kampani otevřeně mluvil o partnerství, nikoli konfrontaci s dnešním Ruskem, geopolitickým následníkem Sovětského svazu z časů Trumanových.

Nicméně zpět do roku 1947. Truman v Kongresu de facto řekl, že je třeba využít hospodářské i politické nouze poválečných evropských států na geopolitickém pomezí (nevynechal zmínit mj. Bulharsko či Jugoslávii). Prohlásil doslova: „Semena totalitních režimů jsou živena bídou a nedostatkem. Rozšiřují se a bují ve špatné půdě chudoby a sporech. Dosahují svého růstu zmařenou nadějí lidí, že lepší život odumřel.“ Dá se s jen velmi malou nadsázkou říci, že to byla jednak účinná hra na spasitelské city Američanů, ale především pragmatická snaha získat vliv ve státech doposud nepřičleněných jednoznačně k jedné či druhé straně rozděleného světa.  Uvědomoval si, že jeho argumentace nesmí být prvoplánově kolonialistická. Tak lze rozumět i jeho slovům: „Nemůžeme si dovolit změny statu quo … takovými triky jako je politická infiltrace.“ Uvědomoval si totiž, že efektivní a navíc v cílových zemích veskrze populární bude pomoc ekonomická. (Také proto v návaznosti na Trumanovu doktrínu o rok později vzniká Marshallův plán.) Vyzývá tak skrze hospodářskou pomoc k převzetí odpovědnosti za politický vývoj východoevropských států.