25. března 1957 byly v Římě podepsány dvě smlouvy, jež do dějin vstoupily pod souborným názvem Římské smlouvy. Smlouva zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a smlouva zakládající Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Obě vstoupily v platnost 1. ledna 1958. Římské smlouvy jsou považovány za jeden ze základů pozdější evropské integrace. Signatářské státy v roce 1957 byly Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko.

V těch dnech se začal psát příběh, na němž lze možná lépe než na jiných příkladech demonstrovat, jak daleko může být od slibných úmyslů k tragickým důsledkům. EHS znamenalo splnění snu mnoha národohospodářů, tedy počátky procesu uvolnění výměny zboží, majetku, kapitálu i pracovních sil navzájem mezi zeměmi sdílejícími zhruba tytéž hospodářské i politické hodnoty a stojícími zhruba ve stejném bodě ekonomického vývoje. Uvolnění jmenovaných aspektů tržního podnikání bylo v té době výhodné pro všechny. Žádnou ze signatářských zemí nijak výrazně neznevýhodňoval a žádné naopak nedával do rukou pravomoci samostatně rozhodovat o jiných. I když, jak dále uvidíme, tento výchozí stav postupně obrůstal mnoha novými a vylepšovanými smluvními konstrukcemi, to podstatné – uvolnění tržních vztahů napříč Evropou a gumování různých celních atd. bariér – byl pro sjednocovanou Evropu erbovním znamením v zásadě až do počátku 90. let, kdy do takového společenství zamířily postsocialistické státy včetně toho našeho.

Že se mezitím Evropa z pružného hospodářského mechanismu proměnila ve zkostnatělou a zbytnělou byrokratickou fosilii, zaznamenáváme na každém kroku. Po šedesáti letech lze konstatovat, že z myšlenky výhodné pro všechny se průběžně stala realita výhodná jen pro někoho (a pro jiného nevýhodná), a dnes je v zásadě koulí u nohy pro všechny.  Administrativně politický moloch v zásadě umrtvil možnosti členských zemí samostatně se rozvíjet. Hledání nejnižšího společného jmenovatele vyústilo v dnes tak frekventovaně propagovanou „vícerychlostní Evropu“, která je opět návratem do stavu diferencované nerovnosti ve využívání možností na jedné straně – a poslušné plnění povinností na straně druhé. „Evropa 1. rychlosti“ se bude snažit kolonizovat „Evropy nižších rychlostí“ a pokud se nestane zázrak podobný tomu britskému (tj. Brexit a domino efekt jím inspirovaných národů v jiných zemích), bude brzy celá Evropa nejen de facto monopolním vlastnictvím malé a uzavřené skupiny úředníků a jimi ovládaných politiků, ale především se stane naprosto bezbrannou vůči rostoucí ekonomické konkurenci Číny, Ameriky a nepochybně i Ruska. Z Evropy se stane pevnost, kde brzy dojdou zásoby, a ti, kdo neutečou, prostě pomřou hlady. Nebo se spíše stanou velice lacinou kořistí pro každého, kdo si řekne. A to nemluvím o islamistickém ohrožení, jehož sílu lze eliminovat zase jen ekonomicky – například šikovnou ropnou politikou. Ale copak na to dnešní Evropa má – zejména zájmově? Zatím se chová, jako předsunutá jednotka ISILu a saudských miliardářů.