Válka byla výsledkem dlouhodobého sporu mezi Spojeným královstvím a Argentinou o území Falklandských ostrovů (Argentinci označovaných jako Malvíny). Jedná se o hornaté ostrovy v Jižním Atlantiku, necelých pět set kilometrů od Argentinského pobřeží. Falklandy byly objeveny britským mořeplavcem Johnem Davisem roku 1592. V průběhu staletí byly předmětem bojů mezi Francouzi, Španěli, Brity – a Argentinci. Zámořským územím Spojeného království byly od roku 1833.

Argentina se ovšem nikdy nevzdala svých nároků na souostroví. V roce 1976 se v Argentině dostala k moci vojenská junta, která zemi postupně přivedla do rozsáhlé ekonomické krize, což vedlo počátkem roku 1981 k velkým občanským nepokojům. V prosinci 1981 se moc uchopila nová junta pod vedením generála Leopolda Galtieriho, brigádního generála Basilia Lami Doza a admirála Jorge Anaya. Posledně jmenovaný byl fanatickým zastáncem vojenského řešení sporu s Británií o Falklandy. Galtieriho vláda doufala, že pomocí válečných operací odvede pozornost obyvatelstva od chronických ekonomických problémů země a od porušování lidských práv. Slibovala si od toho posílení své slábnoucí legitimity.

19. března 1982 skupina argentinských obchodníků a příslušníků námořnictva vztyčila Argentinskou vlajku na ostrově Jižní Georgie. Pobřežní plavidlo britské Royal Navy HMS Endurance následně vyrazilo z Port Stanley na Falklandách k Jižní Georgii. Argentinská junta, obávající se posílení britských pozici v Jižním Atlantiku, proto rychle naplánovala vylodění na Falklandách. Ještě 1. dubna 1982 americký prezident Reagan varoval argentinského prezidenta Galtieriho, že vojenský zásah na Falklandách naruší vzájemné vztahy obou zemí. O den později ale, 2. dubna 1982, se argentinským speciálním jednotkám podařilo bez většího odporu dobýt hlavní město Falkland Stanley a odzbrojit místní posádku. Spojené království v čele s premiérkou Margaret Thatcherovou následně odpovědělo vojensky i diplomaticky. Po dohodě s Evropským hospodářským společenstvím uvalily evropské země na Argentinu ekonomické sankce. Invazi na Falklandy odsoudila i Rada bezpečnosti OSN, která požádala Argentinu, aby svá vojska stáhla.

Souběžně s diplomatickými kroky Britové rychle sestavili improvizovanou námořní jednotku, jejímž cílem mělo být znovuobsazení Falkland. Během několika dnů činila britská přítomnost v oblasti 127 lodí. V průběhu několika válečných týdnů došlo k leteckým a námořním bojům mezi argentinským a britským letectvem a k vzájemným leteckým útokům na lodě nepřítele. Argentina během bojů ztratila 655 vojáků, zatímco Spojené království přišlo o 255 vojáků. Na Falklandách zahynuly i 3 ženy - civilní osoby. Výsledek války byl zřejmý od počátku. Ve dvou vlnách se v průběhu května a počátku června vylodilo na ostrovech bezmála deset tisíc britských vojáků s příslušnou technikou. 14. června britské jednotky hlavní město Stanley dobyly a argentinské jednotky se vzdaly. Po neúspěchu ve válce byl argentinský vojenský režim natolik oslaben, že v průběhu následujícího roku se v zemi opět dostala k moci civilní vláda, která přinutila Galtieriho rezignovat. Naopak domácí podpora Margaret Thatcherové výrazně narostla.

Konflikt mezi jihoamerickou, věčnými převraty a finančními krizemi zmítanou Argentinou a evropskou supervelmocí má jasnou příčinu, minimálně v posledních letech. Jde totiž, jako už to obvykle bývá, o peníze, Poblíž Falkland se totiž nachází značně bohaté naleziště ropy, podle odhadů z roku 2010 jde údajně až o 60 miliard barelů „černého zlata“. V tomto kontextu také lze číst i další snahu Argentiny o zvrat poměrů. V březnu 2013 se na Falklandách konalo referendum, v němž tamní občané silou 99.8% hlasů rozhodli o setrvání ve svazku Spojeného království. Jediný stát, který výsledek referenda neuznal, byla - světe div se – Argentina.

Když se vracím k těmto málem už zapomínaným dějinám, nemohu nepřipomenout událost jen o rok mladší, než byla ona falklandská plebiscitní pointa. Jde samozřejmě o referendum na poloostrově Krym. V roce 2014 bylo vyhlášeno krymským parlamentem referendum, v němž se obyvatelé ukrajinské Autonomní republiky Krym a města se zvláštním statutem Sevastopol dne 16. března 2014 vyslovili pro přičlenění Krymu k Ruské federaci. Pro připojení k Rusku hlasovalo více než 96% hlasujících. A když už jsme u čísel, stojí za všimnutí, že ryze etnických Rusů je na Krymu podle sčítání z roku 2011 jen 58% (vedle toho 24% Ukrajinců, zbytek jsou Tataři a další národnosti), avšak volební účast v referendu činila 83%, což znamená, že pro přičlenění Krymu k Rusku - z historického hlediska jde spíše o návrat Krymu Rusku, kterému patřil už od dob Kateřiny Veliké – muselo hlasovat značné množství ne-Rusů, tedy krymských občanů jiných národností.

Dobré je také srovnat mezinárodní reakce na tato dvě referenda – falklandské a krymské. Ačkoli v obou šlo o velmi podobnou snahu o sebeurčení místně příslušného obyvatelstva, krymské referendum bylo některými zejména západními státy (žel včetně oficiálních míst z ČR) označeno za ruskou „anexi“ či „invazi“ a svébytné rozhodnutí občanů západní mocnosti z geopolitických důvodů (posun vlivu NATO a EU na východ na úkor Ruska) neuznaly a zdůvodnily to údajným porušením mezinárodního práva.

Přitom tytéž mocnosti uznaly o pár let dříve i odtržení Kosova od Srbska. (Mimochodem, právě na Kosově poli bojovali již od 14. století Srbové o přežití s agresivními nájezdnými Osmany, v průběhu staletí se zde odehrálo pět bitev - poslední roku 1831- , v nichž střídavě vítězili Srbové či Turci. Proto má Kosovo pole pro Srby asi podobný symbolický význam, jako pro Čechy Říp či Bílá Hora).

Připomeňme opět průběh událostí. Parlament do té doby Srbsku patřící autonomní oblasti Kosovo vyhlásil dne 17. února 2008 nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za samostatný stát. Západní mocnosti se mohly přetrhnout, aby byly první, kdo nový kosovský režim oficiálně uzná. Pro úplnost dodejme, že i naše republika, navzdory negativnímu postoji prezidenta Klause, ústy premiéra Topolánka uznala Kosovo rovněž obratem. Přitom není od věci připomenout, že v čele kosovských snah o osamostatnění stál a dosud stojí Hashim Thaci. O něm se z veřejných zdrojů snadno dočtete, že byl reprezentantem ortodoxní marxistické iredentistické organizace Národní kosovské hnutí, politickým velitelem Kosovské osvobozenecké armády (UÇK), byl na něj vydán mezinárodní zatykač Interpolu pro podezření z páchání válečných zločinů a teroru, dokonce i slavná haagská žalobkyně Carla del Ponte jej v roce 2008 obvinila, že v roce 1999 osobně organizoval únos až tří stovek kosovských Srbů, kteří byli převezeni do Albánie a tam jim byly odebírány tělesné orgány, které pak byly prodávány zájemcům v Evropě. Ze všeho se dokázal dostat, patrně i díky svému dávnému (už od r. 1998) souručenství s exministryní zahraničí USA Madeleine Albrightovou. Tato vlivná dáma by měla odpovědět na otázku, proč držela a drží ochrannou ruku právě nad Thacim.

A pointa? Hashim Thaci se stal prvním kosovským premiérem, od roku 2016 je v Kosovu prezidentem. A Mezinárodní soudní dvůr v Haagu v červenci 2010 rozhodl, že jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova nebylo porušením mezinárodního práva. Připomeňme si tedy dnes, 1. dubna, nejen půlkulaté výročí invaze Argentiny na svobodné britské Falklandy, ale hlavně vše další, co jsme zažívali a zažíváme poté. Na éru, pro jejíž charakteristiku se možná někdy v budoucnu ujme výstižné označení „epocha dvojího metru“.