Před třiceti lety, takříkajíc v předvečer událostí, které měly ukončit jednu studenou válku a položit základy jiné (té, v níž právě žijeme), navštívil naše hlavní město Michail Sergejevič Gorbačov. Pobyl u nás jen tři dny, od 9. do 11. dubna 1987. A zatímco mnozí se spontánně na jeho příjezd těšili, jeho odjezdu litoval jen málokdo. Vesměs se totiž spoléhalo na to, že panovník z nadřízené říše přijede udělat pořádek do gubernie (jak to tehdy charakterizoval Václav Havel), jenže ono k tomu nedošlo. Gorbačovův příjezd vítaly davy, poprvé po velmi dlouhé době dobrovolně lemující Evropskou (tedy ještě tuším Leninovu) třídu, vedoucí z letiště do Dejvic. Při odjezdu se s Gorbačovem loučili jen jeho podřízení soudruzi z československého ÚV. Pokud si někdo myslel, že „Gorby“ přijel ukončit Husákovu éru a zavléct k nám taky nějakou tu glasnosť a perestrojku, byl asi dosti překvapen, když na Husákovo místo v čele státostrany vzápětí naklusal Miloš Jakeš. Možná si někdo představoval – naivně -, že „Gorby“ instaluje zpátky Alexandra Dubčeka. A možná si dokonce někdo – ještě naivněji – představoval, že by se Dubček na Jakešově sesli choval jinak než sám Jakeš. Jistě že ne, protože sesle mu byla zákonem, sesli poslouchal a sesli sloužil. Jenže v tom laskavém dubnu roku sedmaosmdesátého jsme mnohé viděli růžověji.

Dovolte malou osobní vzpomínku. Nedlouho potom, co se za Gorbačovem a za iluzemi o jeho věrozvěstství zavřely dveře letadla, nastoupil jsem do svého prvního novinářského zaměstnání, do deníku Práce, kulturní rubriky. A protože jediná možnost, jak psát aspoň trochu podle svého svědomí, spočívala v psaní recenzí na sovětské filmy, pustil jsem se do toho. Jak si asi vzpomenete, ona „Gorbyho“ glasnosť nejen vypustila z trezorů dávné a do té doby nevysílané skvosty, ale také otevřela stavidla nové tvorbě. Najednou se objevily Lopušanského Dopisy mrtvého, Solovjovova Assa, Pičulova Malá Věra a spousta dalších, žánrově i autorsky velice různorodých filmových děl, které spojovalo jedno: snaha vyjádřit svět co možná pravdivě. A mně tak alibisticky stačilo upřímně pochválit sovětské tvůrce v českém odborářském tisku, a neustoupil jsem ani o chlup předsevzetí do novin nelhat.

V tomto deníku dlel na poměrně vysoké funkci muž (jmenovat ho nebudu, není to podstatné), jenž se vyznačoval dvěma rysy: předně vůbec nebyl hloupý, a pak – měl vždycky docela značné množství obecně nedostupných informací. Že to byl pracovník nějaké bezpečnostní složky, mi bylo jasné od první chvíle. Ale potvrdilo se to až právě v souvislosti se ctihodným a zbožňovaným Michailem Sergejevičem G. Kdosi v té době někde vyrobil a načerno (jak jinak) distribuoval placky s „Gorbyho“ tváří, úsměvem i skvrnou nad čelem. Najednou jste mohli v ulicích potkat relativně dosti osob s komunistickým pohlavárem na klopě. Něco nevídaného od časů Gottwaldových, ale to zas ještě nebyly placky… Ale ovšem, též mi jedna gorbačovka na kabátě přistála. Přihrál mi ji tehdy takový prapodivný maník, který se trochu motal okolo disentu, ale sympatický mi moc nebyl. Možná mi teď napadá, proč vlastně.  Asi měl taky své informace. Udělal jsem dobře, že jsem se od něj držel dál. Třeba bych byl dnes – jakkoli nerad – i na jiných seznamech, než které dnes sepisuje soudružka Slonková a jí podobní bojovníci za pravdu a lásku – proti všem. Ale to jen na okraj.