Za pár dnů, konkrétně 17. května, si připomeneme výročí ze všech nejkulatější, totiž přesně sté, události, která nikdy nebývala preceptory dějepisu příliš připomínána, a to ani za minulého, ani za dnešního režimu. Toho dne, v roce 1917, byl vydán Manifest českých spisovatelů, první veřejné prohlášení za první světové války, které požadovalo sebeurčení českého národa.  Manifest byl adresován českým poslancům Říšské rady a podepsalo ho přes 200 českých spisovatelů, novinářů a vědců. Autorem byl Jaroslav Kvapil, tehdejší ředitel činohry českého Národního divadla. Poslanci měli podle manifestu přestat být loajální k Rakousko-Uhersku a podporovat práva českého národa a českého státu anebo odstoupit z Říšské rady.

Mezi signatáři manifestu najdeme celou tehdejší českou, elitu, a to bez ohledu na osobní stranické a politické směřování. Manifest svou základní myšlenkou totiž dokázal spojit i jména tak protichůdná,  jako byli bratři Čapkové a Marie Majerová, Viktor Dyk a Zdeněk Nejedlý, Jakub Deml a Ivan Olbracht. Manifest šel napříč generacemi – vidíme zde podpis Aloise Jiráska i Petra Křičky, jen máloco společného – kromě souhlasu s tímto vyjádřením – měli třeba Emanuel Rádl a Helena Malířová, manifest spojilo i rustikálního realistu K. V. Raise a mystika Otokara Březinu. A čtěme další jména: Jindřich Šimon Baar, Karel Matěj Čapek-Chod, Jan Herben, Adolf Heyduk, Emanuel Chalupný, Karel Klostermann, Eliška Krásnohorská, Josef Štefan Kubín, Jiří Mahen, Josef Svatopluk Machar, Vilém Mathesius,  Alois Mrštík,  Arne Novák, Antonín Sova, Antal Stašek, František Xaver Svoboda, Růžena Svobodová, František Xaver Šalda, Anna Marie Tilschová a další.

Stojí za to ocitovat hlavní myšlenky Manifestu: „Českému poselstvu na říšské radě! Obracíme se k Vám, pánové, ve velké době našeho národního života, v době, za niž všichni budeme odpovídati celým staletím. Obracíme se k Vám, k poselstvu českého lidu, dobře vědouce, že my čeští spisovatelé, osobnosti v našem životě veřejně činné a známé, máme nejen právo, nýbrž i povinnost, mluvit za rozhodnou většinu českého světa kulturního a duchovního, ba i za národ, jenž sám promluviti nemůže. Co nejdříve sejde se říšská rada a politickému zastupitelstvu českého národa naskytne se poprvé za války příležitost, aby z její tribuny projevilo všechno, co se dosud projeviti nemohlo ani tiskem, ani jiným veřejným způsobem....