Navzdory balkánským válkám a událostem na Donbasu a samozřejmě navzdory stále se prohlubující nové studené válce mezi západem (dnes řízeným spíše z Berlína než z Washingtonu) a východem (tedy Moskvou) tento mír – naštěstí – v zásadě dosud trvá. A pokud někdo zapomíná, že drtivý díl na něm měly nekonečné oběti sovětské armády, pak jen ukazuje, že je ignorant, a nebo propagandista  – případně obojí. Každoroční plzeňská estrádní demonstrace teze „válku vyhráli a svobodu nám přinesli Američani“ na historické pravdě těžko něco změní, jen umožní několika provozovatelům historických vozidel namastit si kapsu z veřejných zdrojů a několika politikům opět veřejně předvést svoji nevzdělanost. Leč to jen na okraj, abychom v tento den nezapomněli, čím je pro Evropu našeho století nezapomenutelným.

V tentýž den, ale až pět let po osvobození Prahy, přišel na svět geopolitický projekt, který vešel do dějin jako Schumanův plán. 9. května 1950 jej ve vládním prohlášení představil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman (1866 – 1963). Plán obsahoval výčet přesných a rychle uskutečnitelných kroků k jakési primární a velmi účelově – i účelně – formulované integraci Evropy. Za základ integračního procesu byla nejprve vybrána spolupráce v oblasti uhlí a oceli (ESUO), v té době dvou nejdůležitějších strategických surovin určených pro vojenský průmysl a výrobu zbraní. Koncepce měla zajistit, že „válka mezi Německem a Francií bude nejen nemyslitelná, ale také materiálně nemožná“.

Za nejdůležitější úkol při pokusu o toto sjednocení označil Schuman odstranění po staletí se táhnoucího německo-francouzského rozporu, který doposud vždy po nějaké době ohrozil mír v Evropě. Dále Schuman zdůraznil, že místo formulování nesplnitelných cílů by bylo lépe zaměřit úsilí na omezenější, ale uskutečnitelný cíl. Proto navrhl, aby jak německá, tak francouzská těžba uhlí a výroba oceli byly napříště podřízeny společnému dohledu. Spojením těchto dvou základních průmyslových odvětví, bez nichž je každé zbrojení nemožné, by se mohlo navždy zabránit válkám mezi Francií a Německem. Hlavní ekonomickou ideou jeho plánu bylo zřízení společného evropského trhu, díky němuž by mohla být urychlena modernizace a racionalizace výroby.

Schumanově plánu ale předcházela jiná koncepce, částečně s obdobným cílem. Ta pocházela z dílny Jeana Monneta (1888 – 1979), francouzského politika, diplomata a ekonoma. Tzv. Monnetův plán z roku 1947 byl jmenovitě orientován nejen na poválečnou obnovu Francie, ale též jmenovitě na získání kontroly nad německou produkcí uhlí a oceli, klíčovými válečnými surovinami. Koncepce byla (možná i díky tomu, že se Monet za války diplomaticky pohyboval v anglo-americkém prostoru) zaměřena na Velkou Británii a Commonwealth. Velká Británie, ač významný producent uhlí a oceli, však poté zůstala mimo ESUO. (Jak poučné, z dnešního pohledu, rok po Brexitu, že…).