Tento deník přečkal všechny otřesy a turbulence evropské historie těch časů, do poválečných let vstoupil pod názvem Svobodné slovo (přičemž trocha svobody se v něm nacházela nejen před únorem 1948, ale i v druhé půli 80. let, kdy deník patřil k těm relativně důvěryhodnějším informačním zdrojům u nás). Od ledna 1997 se Slovo Svobodné smrsklo už jen na Slovo a po třech letech zaniklo zcela. 

Proč to připomínám? Protože právě na osudech tohoto listu lze pěkně demonstrovat jeden z největších mýtů českého mediálního provozu. Po roce 1989 se naše žurnalistická obec, namnoze v touze zbavit se otěží své vlastní nedávné minulosti (kdy mnozí dnešní takydemokraté nadšeně psali o boji o zrno a krásách sovětského systému), zavedla ošidné slovo „nezávislost“. Najednou se vám všude kolem vyrojil zástup „nezávislých“ deníků, týdeníků, měsíčníků. Kdo neměl na vlajce slovo „nezávislý“, byl automaticky podezřelý. Není-li nezávislý, pak to jistě nemyslí dobře s novými pořádky a je přítelem pořádků starých, jak pravil Václav Havel tehdy. Kdo nekvoká s námi, kvoká proti nám, nabízí se dodat. Přitom k tomu, aby se jeden etabloval jako „nezávislý“, stačilo to o sobě prostě říci. Jsem nezávislý (a kdo je víc?).

Jenomže, jak řekl jiný klasik později (Miroslav Macek), skutečná nezávislost v českých médiích je těžko představitelná. Je jen závislost, o níž nevíme, na kom nebo na čem je. Protože titěrný záhumenek českého novinářstva, kde každý každému vidí na stůl, do lože i (to hlavně) do zájmů a úmyslů, v podstatě žádnou nezávislost ve smyslu indiference vůči převažujícím zájmovým partičkám a „majitelům klíčů“ (řečeno pro změnu s Kunderou) vlastně neumožňuje. Jste-li opravdu libero, pak vás „ti nestranní“, tedy většinoví, buď neberou vážně, nebo udělají všechno, aby vás vytěsnili nebo se vás zbavili, protože jim děláte nevítané zrcadlo.