Je tomu totiž právě 80 let, kdy byl československou vládou vyhlášen Program národnostní politiky (neboli Únorová dohoda), kde vláda Milana Hodži 18. února 1937 stanovila základní rámec národnostního vyrovnání v Československu. Vláda se v prohlášení zavázala k hospodářské pomoci německým oblastem, přidělování veřejných zakázek a obsazování pozic ve státní správě podle národnostního klíče. Únorová dohoda měla být jistou bariérou (samozřejmě ale hlavně ústupkem) vůči sílícímu radikalismu (zejména Sudetoněmecké strany), a také výrazem snahy vytvořit lepší podmínky pro úpravu vztahů s Německem. Sudetoněmecká strana dohodu hned 20. února 1937 odmítla.

Abychom této události rozuměli v celých souvislostech, neškodí si připomenout několik důležitých momentů z historie sudetoněmecké politiky. Vedle německých sociálních demokratů a křesťanských sociálů – lidovců,  fungujících na našem území dávno před Hitlerem, začala Sudetoněmecká strana vedená Konradem Henleinem nabývat navrch velmi brzy po svém založení. V rámci příprav na založení strany se Henlein zúčastnil turnerských slavností zahraničních Němců ve Stuttgartu, kde byl přijat Adolfem Hitlerem. Nová organizace pod názvem Sudetoněmecká vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatsfront, SHF) se ustavila 1. října 1933, tedy  téměř okamžitě poté, co Německo ovládl Hitler.

Organizace měla – podle vstupního prohlášení - odstranit politické stranictví a pečovat o celý „sudetoněmecký kmen“ bez ohledu na jednotlivé stavy. Je zřejmé, a dále se to zřetelně ukáže, že tato deklarace byla jen špatně padnoucí zástěrkou skutečných iredentistických snah v duchu budoucího hesla Heim ins Reich. Snaha „odstranit politické stranictví“ až příliš smutně připomíná pojem nepolitické politiky. V Henleinově provedení šlo o anulaci vlivu tradičních německých politických struktur, které v rámci Československa dlouhodobě státotvorně fungovaly, a jejich nahrazení zcela novým typem kolektivního nacionálního aktivismu, který se nehlásil k nějaké tradičné pravo-levé politické ideologii, soustřeďoval se výhradně na vytvoření co nejpočetnější (a tedy nejsnáze ovladatelné, vnitřně zcela nediferencované) masy. Ta pak měla za úkol být předvojem a pátou kolonou Třetí říše v našich zemích, což se nedlouho poté i podařilo uskutečnit.

Henlein původně ve svých projevech (až do roku 1937), zdůrazňoval údajný odstup od německého národního socialismu a ujišťoval o loajalitě k Československému státu a zdůrazňoval uznání myšlenky občanských svobod. Například 9. října 1934 pro Rumburger Zeitung prohlásil, že odsuzuje jak pangermanismus, tak panslavismus a odsuzuje i fašismus, nacismus a bezbřehý liberalismus. Doslova pravil: „Říkám jasně, že jsem s hitlerismem nikdy neměl a nemám nic společného. Německý nacionální socialismus končí pro nás na hranicích, stejně jako tam končí SHF.“