Roku 2012 se pomalu krátily dny tehdejší české vládní koalice vedené ODS za největšího přispění TOP 09 a s pobočnými panáčky z Věcí veřejných, jež se  průběhu vládnutí rozpadly a ve vládě z nich setrvala ta část, která se nazvala LIDEM. Tato vládní koalice měla několik slabin: předně svého předsedu Petra Nečase. Sám o sobě to byla postava nikoli skálopevná, ještě navíc drcená z jedné strany dominantní milenkou, později manželkou Janou Nagyovou, z druhé strany tehdy ještě značně akčním a dynamickým ministrem financí Miroslavem Kalouskem – a, na to nezapomínejme - také zájmy církevních lobby, neboť Nečas, i když se to podle některých jeho kroků nezdá, přece jen byl „roduvěrným“ katolíkem. Tato lobby měla jeden jediný zájem: využít situace, kdy má vládu v čele s katolíkem Nečasem a expředsedou církevní strany (KDU-ČSL) Kalouskem, a honem rychle prosadit tzv. církevní restituce. Tedy převod neskutečného množství majetku, movitého i nemovitého včetně finančních odškodnění okamžitých i průběžných, formou renty, pro církve a náboženské společnosti.

O něco podobného usilovaly církve, zejména ta římskokatolická, už od roku 1989, ale teprve nyní byly nejblíže k cíli. Už od 90. let se na vrcholné politické úrovni diskutovalo, zda a případně jakým způsobem napravit křivdy, které způsobil minulý režim některým církvím a náboženským sdružením. Týkalo se to zejména nemovitostí odňatých církvím, řádům atd. po únoru roku 1948. Pro proces narovnání vztahu k minulosti v této sféře se vžil pojem „církevní restituce“. Po celých více než 20 let od listopadu 1989 diskutovali představitelé církví a státu, jakým obsahem tento pojem naplnit. Potíž ovšem byla v tom, že církve si ve své podstatě nepřály okamžitou odluku od státu, ačkoli po ní během převratu r. 1989 tolik volaly. Odluka totiž znamená uzavření finančního toku ze státního rozpočtu k církvím, konec placení duchovních a dalších potřeb církví a odstartování naprosté ekonomické samostatnosti církví. Církve si jsou samozřejmě vědomy, že jejich farníků, členů a sympatizantů s postupujícím časem ubývá, a tak se plnému hmotnému osamostatnění vlastně bránily, protože věděly, že jen z prostředků sympatizantů (a to i v případě uzákonění příslušných daňových asignací) by na svůj provoz v dnešním měřítku nestačily. Bylo tedy nutno pojistit si finanční zásoby a zdroje jinak.

Příhodný okamžik nastal po volbách 2010, kdy uvedená dvojice vrcholných politiků Nečas - Kalousek byla pro církve zárukou, že jejich potřeby budou víc než zohledněny. Přitom je třeba říci, že právě tehdy na tom česká ekonomika opravdu nebyla růžově. Stačí se podívat na bilanci státního schodku. V roce 2009 činil 1,18  bil. Kč, v roce 2010 už 1,34 bil. Kč, v roce 2011 skoro 1,5 bil. Kč,  a o rok později, v roce, kdy došlo k realizaci „církevních restitucí“ činil státní dluh téměř 1,7 bilionu Kč. To, jak jistě každý sezná, není optimální ekonomická kondice, během níž by se měly rozdávat miliardy na všechny strany. Nicméně naše politické elity usoudily jinak.