Metro Háje, tisíce cestujících procházelo mlčky kolem starší paní v důchodovém věku. Lavička se jí stala obývacím pokojem, ložnicí, kuchyní i jídelnou... Kolem ní několik obrovských tašek a srolovaná karimatka. V duchu se ptám, co se muselo stát, že se musela tak ponížit, aby zde na sklonku svého života našla svůj domov. Nevěřícně se dívám na tu paní a na její malinkatý domov, ty dva metry čtvereční má pečlivě uklizené. Na lavičce vidím i ovoce, pečivo…

Když jsem ji uviděl poprvé, netušil jsem, že tuto paní uvidím i v dalším týdnu. Není zde válka, aby přišla o domov, není ani tou, která by prohrála svůj život u hracího automatu či v drogách. Nechtěla být ani milionářkou ani žít v paláci, chtěla jen prožít trochu lidské důstojnosti, radosti.

Z médií se dovídám, že doháníme bohaté státy, že již máme 1000 miliardářů, dokonce 80 z nich má majetek přes 10 miliard... Nevím, jak se stalo, že i přes tento „úspěch“ 10 procent občanů ČR postihuje chudoba, tedy jeden milion obyvatel, další dva miliony jsou těsně nad touto hranicí. Potravinové banky nestačí uspokojovat všechny potřebné. Celková zadluženost občanů ČR dosáhla 3,6 bilionu korun. Nemluvě o státním dluhu… Ta nebohá paní patří do skupiny, kterou postihuje chudoba. Potěšilo mne, že pro mnohé kolemjdoucí její osud nebyl lhostejný. Ovoce, pečivo, koláče… dokonce i ručníky.