Pro své politické zaměřeni, dvojakost měřítek, apriorní stanovení viny, chybění presumpce neviny, nekonečné držení ve „vyšetřovací vazbě“ některých vězňů (například srbský profesor Šešelj  téměř 12 let bez rozsudku!), se ICTY v Haagu tomu „klokanímu soudu“ skutečně v něčem podobá. Při vzniku ICTY byl nicméně vyloučen trest smrti. Zde možno připomenout, že zatím zemřelo 13 vězněných Srbů v zařízeních ICTY. Několik jich zemřelo nebo tč. několik umírá na zhoubné nádory. Srbský předák Sima Drljača byl dokonce zavražděn (1997) při zatykání vojáky „elitní jednotky SAS“ v Bosně.

Dr. Radovana Karadžiće osobně znám, naposledy jsme se viděli v dubnu 2014, když jsem navštívil v Scheveningenu (Haag) vězněného generála Mladiće. Tehdy jsem se tam seznámil i s Goranem Hadžićem, bývalým prezidentem Republiky Srbská Krajina. Bylo to zvláštní setkání s třemi muži, kteří doslova zachránili srbský lid před novou, ale skutečnou, genocidou, v Bosně a Hercegovině (BaH) a v Chorvatsku, kterou Srbové prodělali v minulosti už za války 1941-45 od chorvatských ustašovců a části bosensko-hercegovských Muslimů v tehdejším tzv. Nezávislém Státě  Chorvatsko. Jednalo se tehdy o mnoho set tisíc povražděných a oloupených  Srbů.  

Dr. Karadžić měl radost, že jsem si zapamatoval, co mi řekl, když jsem ho 29. září 1996, jako prezidenta Republiky Srbské (BaH), navštívil se svou paní Dobrou v Pale, jako předseda Českého nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců. Bylo to v době základního, dalo by se říci trestuhodného počínání Západu i jeho médií v souvislosti s děním v někdejší Jugoslávií, kdy platila jeho úplná jednostrannost a systém dvojího měřítka, svalování viny ze všeho pouze na srbskou stranu a při tom nikdo nebyl zcela bez viny v tamní občansko-etnicko-náboženské válce, v nemalé míře podporované Západem (např.Německem). Tehdy mi Radovan v Pale řekl: „Je neuvěřitelné, jak nás západní media vylíčila v absolutně jednostranných, tendenčních zprávách - z neznalosti a za peníze. A po pravdě řečeno, to zabíjení začala muslimsko-chorvatská tlupa, která 1.března 1992 (tedy ještě před odtržením Muslimů-Bosňanů a bosenských Chorvatů z Jugoslávie, které se uskutečnilo až 6.dubna 1992) přepadla u starého pravoslavného kostela v Sarajevu srbskou svatbu, zabila starého svata (ženichova otce ?), těžce zranila kněze, střílela na svatební srbský prapor. V Sarajevu se začaly stavět barikády. Karadžić tehdy velmi pomohl uklidnit situaci.

Když jsme se v Scheveningenu s Karadžićem loučili, řekl mi asi toto: „Prosím tě, přečti si znova moji proklamaci Muslimům v Bosně v roce 1992, kdy jsem jim připomínal, že jsme přece bratři stejné krve, že se nesmíme nechat kvůli tomu, že jsme jiné víry, mezinárodním ZLEM vmanévrovat do války proti sobě…“ Tu bratrskou proklamaci jsem si znova přečetl, vždyť jsem o ni i psal v jedné ze svých knih, kde jsem ji doslova citoval. Je skutečně krásná.