• Jak na vás kauza kolem odvolání pětice ředitelů krajských kulturních institucí působí?

Měl jsem z toho velmi nepříjemný pocit. A byl jsem tím zaskočen. Zejména způsobem, jakým se to dostalo ke mně, k veřejnosti, k tisku a jak kraj na tisk reagoval. Byl jsem tím opravdu zaskočen, protože jsem si nemyslel, že takové věci jsou ještě vůbec možné. Byla to předem připravená akce.

• Vy to dáváte do souvislosti jak se svými historickými spory s chomutovskými komunisty, z nichž někteří jsou ve vedoucích pozicích na kraji, hlavně kvůli vaší činnosti směrem k německým krajanským sdružením, tak hlavně s letošní akcí Vlajka pro Tibet, která komunisty rozzuřila?

Jednoznačně. Ta souvislost je naprosto zřejmá. A to jak věcná, tématická, personální, tak je tam i časová souvislost. Když si udělám časovou osu, jedno ladí s druhým.

Je to akce, ke které po odborné stránce neměl odbor kultury a památkové péče žádný důvod, ale přišel nějaký iniciátor, který to celé rozpoutal. A je možné, že takto precizně, tedy jako odvolání všech pěti ředitelů, nebyla připravena hned na začátku, ale postupně se dotvářela.

• Vy jste na krajském úřadě o svém odvolání jednal. Jak znělo vysvětlení od úředníků?

Přesvědčivý důkaz toho, že celá věc není, jak se jeví a jak je oficiálně zdůvodňována, bylo toto: Když jsem podával přihlášku do konkursu, dostal jsem se do konfrontace o charakter toho výběrového řízení a zazněla věta: „Řeknu to takhle: Je za tím ještě něco, ale nemůžeme se stavět proti politikům.“

• Od koho pochází politické zadání? Vidíte za tím komunistickou radní Jitku Sachetovou, která má oblast kultury na starosti? Nebo jsou za tím zájmy náměstka hejtmana Jaroslava Komínka, který má sice v popisu práce silniční dopravu, ale byl to právě on, kdo proti vám v minulosti za chomutovské komunisty vystupoval nejostřeji? 

Zajímavé je, že já s panem Komínkem vlastně nemám žádné vztahy. Za celých šestnáct let, co jsem ve funkci, v muzeu nebyl, já s ním nemám nic do činění a nikdy jsme se nestřetli o jinou věc, než o péči, kterou on muzeu věnuje. A to je věc, která je hlavním posláním muzea: zabývat se minulostí a v našem případě nelze zamlčet, že minulost chomutovského okresu byla německá.

• Pokud dobře vím, začalo to sporem o přednášku v němčině na půdě muzea?

Přesně tak. Ty spory se táhly od doby, kdy jsme začali dělat „německá“ témata, kdy jsme začali spolupracovat s právě otevřenou sudetoněmeckou kanceláří v Praze, protože jsme v ní našli přirozeného zprostředkovatele ke krajanským komunitám. A stejně jsme to dělali v Chomutově s důvěrníkem krajanského sdružení. Řekli jsme mu: vy se musíte tady v Chomutově ukázat, aby lidé viděli, že jste normální člověk, že nejste čert, že se bavíme o normálních věcech. Protože všechny dřívější pokusy prosadit se s nějakým tématem v městské radě skončily závěrem – my tady žádné Němce nechceme.

• Proč vadí právě Chomutov? Byli jste aktivnější než jiná muzea v bývalých Sudetech, nebo jde o to, že je zde naopak aktivnější buňka odporu – tedy komunistů a třeba Klubu českého pohraničí, tedy bývalých pohraničníků?

Oba důvody platí. My jsme šli opravdu hodně daleko. V dobách, kdy jsme s tím začínali, tak to vyvolávalo takovéto kontroverze. Pak, v době zhruba před pěti lety, to trochu ustalo, těmto primitivním obavám už nikdo nenaslouchal.

• Jenže nyní zde máme dobu, kdy Klubu českého pohraničí vyslovil podporu prezident Zeman a tyto primitivní hlasy jsou znovu slyšet…

Ono se to projevuje právě v regionech. Té straně velmi narostla křídla. Je to velmi nebezpečná situace. Působení muzeí bylo, alespoň dosud, založeno na svobodě pro tvůrčí práci. Pokud bychom se měli znovu dostat do situace, kdy se budeme chodit ptát, jakou výstavu můžeme udělat, co můžeme napsat, koho můžeme pozvat, tak je to situace nepředstavitelná, neudržitelná a já doufám, že k ní nedojde.

Psáno pro HlidaciPes.org, Ústav nezávislé žurnalistiky.