Robert Malecký: Nejsvobodnější médium pod tlakem státu. Dočekal, Simkanič, Feix, Bartoš a Vobořil o útocích na svobodný internet

HlídacíPes.org položil pěti expertům z branže tři anketní otázky, které se týkají svobody internetu nebo oblastí, v nichž může být stát rozvoji sítě nápomocný.

Na otázky odpovídali internetový publicista a konzultant Daniel Dočekal, Ivan Bartoš, mluvčí České pirátské strany, Michal Feix, ředitel pro právní a legislativní záležitosti Seznam.cz, Ján Simkanič,předseda výkonné rady Sdružení pro internetový rozvoj, a Jan Vobořil, výkonný ředitel právnického sdružení Iuridicum Remedium.

Čtěte také: 10 věcí, které ohrožují svobodný internet: Hloupost politiků, cenzura, kriminalizace projevů…

Jaká je největší hrozba pro svobodu internetu v ČR?

Dočekal: Omezenost, neznalost a místy až udivující tupost politiků. O tom, jak špatně na tom je vláda a parlament v otázce počítačové gramotnosti, svědčí i to, že premiér používá freemail na Seznamu.

Bartoš: Jednoznačně požadavek na povinnou identifikaci uživatele při připojení k síti (ačkoliv je to technicky lehce obejitelné) a pak legislativně upravovaná cenzura, přenesená na poskytovatele služeb pod záminkou boje proti hazardu, boje proti terorismu, boje proti pornografii, boje proti – vyberte si. Vše se už částečně realizuje, řada věcí je v jednání a něco zatím v hlavách papalášů.

Feix: Internet již dávno není svobodný. Je už dnes zatížen spoustou regulací a omezení, podobně jako jiná media. Stále je ale nejsvobodnějším ze všech médií, což je dobře. Největší hrozbou pro internet je bezhlavá snaha přenést omezení z jiných, nedigitálních odvětví na internet. Při nechápání rozdílností, typicky jako důsledek absence teritoriálních hranic, páchají pak tyto „nápady“ jen větší škody.

Simkanič: Jako všude – stát. Stát a ti politici, kteří věří v represi, regulaci a moc více než ve svobodu a zodpovědnost každého z nás.

Vobořil: Jsou to různé pokusy o plošné sledování uživatelů internetu, jako data retention a snahy o jeho rozšiřování, a dále také pokusy tvořit seznamy zakázaných stránek, ať už s odkazem na sebebohulibější boj proti terorismu, extremismu, ochranu autorských práv nebo rovnost na loterijním trhu. Vedle role státu je ovšem nutné připomenout, že řada z nás dobrovolně využívá sociální sítě a přes profil, k němuž jsou lidé permanentně přihlášení, se propojuje jejich činnost na internetu do cenných datových setů v rukou soukromých firem, a tím i všech, kteří za tyto datasety jsou ochotni platit.

Jsou snahy o omezování internetu odrazem hlouposti nebo neznalosti politiků, kteří je prosazují, pokusem nahnat politické body na jednoduchých řešeních, nebo je za tím možné vidět promyšlenější strategii, mířící na liberální svět internetu?

Dočekal: Kombinace hlouposti, neznalosti (vždyť někteří ani nepoužívají e-mail), ale v některých případech může jít i snahu získat více informací, až chorobnou touhu ovládat svět. Z nahánění politických bodů bych zde příliš nepodezíral, body se nahánějí na primitivních tématech. Internet je příliš sofistikovaný.

Bartoš: Je to mix těch, co vědí a chtějí internet svázat, a těch kteří tomu nerozumí, ale nechají si od nich radit. Pro první skupinu jsou zajímavá data o lidech a firmách, která chtějí sbírat řekněme politici-podnikatelé a tajné služby. Pro druhou, politici-politici je internet nebezpečný, protože umožňuje kontrolu na provozem státu, a hlavně má paměť, na rozdíl od voličů, na to, co který politik kdy slíbil, kde řekl a jak plnil. Navíc umožňuje šíření vox populi, což se politikům, zvyklým vysílat pravdy jednostranně z masmédií, nelíbí. Přímá reakce je totiž nežádoucí.

Feix: Odhaduji z vlastních zkušeností na národní i evropské půdě, že více jak 50% snah je odrazem neznalosti, v některých případech možná i hlouposti, v kombinaci se snahou přijít s populisticky lákavým řešením pro voliče. Promyšlená strategie omezit internet či dosáhnout nějakého prospěchu je v Evropě dle mého přesvědčení mizivá. Jsou státy, jako např. Čina nebo Rusko, kde bych to hodnotil obráceně. A sám si kladu otázku, zda není jen věcí času, kdy také u nás v Evropě bude tento poměr obrácený.

Simkanič: Motivace politiků bude jistě v různých zemích různá. V autoritářských režimech potřebují mít pod kontrolou všechno, co jejich občané dělají, proto svým občanům omezují přístup na internet, zakazují konkrétní služby nebo permanentně sledují obsah a zasahují cenzurními zásahy proti jednotlivcům. V demokratických zemích to často bývá primitivní populistická reakce na potenciální rizika, která však dopadne na většinu populace víc než na ty, proti kterým je namířena. Přestože jsou taková opatření prezentována v těch nejušlechtilejších barvách, není možné nevidět, že se v rukou státu postupně koncentrují stále větší a větší schopnosti a možnosti nahlížet i do těch nejintimnějších sfér občanů – a každá podobná moc si říká o to, aby byla zneužita.

Vobořil: Nějaká kontrola typu průkaz totožnosti pro přístup na internet je skutečně zatím spíše nereálná hloupost, na níž se ovšem vzhledem k všeobecnému strachu společnosti ze všeho a všech samozřejmě dají nahnat politické body, což je podle mého názoru i případ ministra Chovance, který od nás za toto získal ve čtvrtek cenu za Výrok Velkého bratra. Cesta k této deanonymizaci ovšem má řadu výškových táborů, kam už se vyšplhat lze. A zde spatřuji nebezpečí podobných výroků, a hlavně navazujících činů. Takovým příkladem může být právě plošné sledování komunikace, tedy tzv. data retention. Poslední návrh novely vyhlášky o data retention z dílny ministerstva průmyslu a obchodu směřuje i na cílovou stranu komunikace, kde už minimálně v některých případech lze proniknout i k obsahu komunikace, což mimochodem odporuje zákonu.

Kde je prostor, v němž může být stát internetu nápomocen? A chápe to? Nebo selhává?

Dočekal: Jako vždy, stát udělá nejlépe, když se nebude do věci vměšovat a snažit se je řídit. Ale pokud chce pomáhat, tak je zde mnoho možnosti. Nastavení DPH a daňových podmínek tak, aby podporovaly podnikání. Výrazná pomoc s opatřováním peněz na internetové projekty, podpora podnikatelských inkubátorů. peníze na vzdělávání a počítačovou gramotnost.

Bartoš: Je to rozhodně podpora rozvoje internetu. Bohužel tady opět namísto skutečného rozvoje peníze padají někam směrem ke stávajícím korporacím či jejich vlastníkům, namísto podpory menších, ale dynamičtějších podnikatelů v poskytování služeb. Koncepce a projekt na slíbené dotace v řádu miliard z EU byla ostuda. Ministerstvo se projevilo ale dosti pirátsky, vykopírovalo jiné předchozí materiály. V tomto případě mi to ovšem radost nedělá. Důležitou roli by měl hrát stát v ochraně dat občanů ve státních i komerčních systémech a ochraně spotřebitele konzumujícího ve světě online. Také by mohl stát právo na přístup k internetu zakotvit do ústavy.

Feix: Úplně všude. Například vzděláváním, kde stát může podpořit technické a specializované profese, které digitální firmy potřebují. V oblasti regulace pak přístupem „level-playing field“, tedy snahou regulovat tak, abychom měli v digitálu regulatorní prostředí podobné ekonomikám, se kterými chceme být konkurenceschopní. V opačném případě naopak vytváříme lepší půdu pro zahraniční subjekty. A třeba to regulatorní prostředí se prakticky prolíná téměř všemi ministerstvy, v různých tématech.

Simkanič: Digitální technologie přinášejí radikálně novou úroveň služeb, proměňují uživatelské návyky, zefektivňují práci a zjednodušují život. I stát je službou občanům a je úkolem politiků, aby tuto službu svým občanům poskytovali v co největší kvalitě, dostupnosti a pohodlnosti. To se v České republice dlouhodobě nedaří, jsme na posledních místech v Evropě v úrovni digitalizace státu. Místo aby politici vymýšleli další a další nápady, jak posílit svůj dohled nad internetem, měli by v první řadě usilovat o to, aby využili digitálních příležitostí ke zvýšení efektivity státu. Někdy se však člověk neubrání dojmu, že čeští politici celé věci nejen nerozumí, ale dokonce ji ostentativně ignorují.

Vobořil: Stát může mít svoji pozitivní roli při budování internetové infrastruktury a posilování možností přístupu k internetu. Podobně může stát, nebo spíše státy společně například na úrovni Evropské unie hájit soukromí uživatelů nebo třeba síťovou neutralitu, a tím i svobodný internet, proti poskytovatelům připojení a různých internetových služeb včetně kolosů typu Facebook, Google apod. Pokud jde o obsah internetové komunikace a plošný dohled nad komunikací na internetu, tak by role státu naopak měla být co nejmenší. Což neznamená, že má rezignovat na potírání trestné činnosti.

Psáno pro HlidaciPes.org, Ústav nezávislé žurnalistiky.