Britské referendum potvrzuje definitivní zhroucení jednoho mýtu: snu o Evropě bez hranic, zbudované na troskách národních států. Maastrichtská smlouva z roku 1992 obsahovala již v sobě jádro seberozpuštění. Bylo zcela iluzorní usilovat o ekonomickou a monetární unii dříve než o unii politickou.

Popření duchovních kořenů Evropy

A ještě horší byly představy, že monetární unie poslouží k politickému sjednocení. Ale nejvíce iluzorní byl projekt politické jednoty po vymýcení duchovních kořenů, které svazují lidi ke společnému osudu. Charta základních lidských práv EU schválená Radou Evropy v Nice v prosinci 2000 nejen vymazala jakoukoliv zmínku o náboženských kořenech Evropy, ale obsahuje v sobě zásadní popření přirozeného křesťanského řádu.

Její článek 21 zavedl zákaz jakékoliv diskriminace týkající se „sexuální orientace“, což v jádru znamená uzákonění homofobie jako zločinu a homosexuálního pseudomanželství. Projekt „Ústavy“ na kterém pracovala Konvence o budoucnosti Evropy v letech 2002 – 2003 odmítla v roce 2005 dvě referenda v Holandsku a ve Francii, ale eurokrati se nedali zastavit.

Po dvou letech „úvah“ byla 13. prosince 2007 schválena hlavami států Lisabonská smlouva, která měla být ratifikována jen parlamentní cestou. Stalo se tak 13. června 2008 po velkém ekonomickém a mediálním nátlaku na Irsko.

Morální deviace

Evropská unie ve svém krátkém životě, neschopná definovat vnější politiku a obecnou bezpečnost, se proměnila na ideologickou tribunu, která chrlí rezoluce a direktivy, které mají přinutit národní vlády, aby se osvobodily od rodinných a tradičních hodnot. Uvnitř EU Velká Británie přitahovala uzdu, aby přibrzdila francouzsko-německý záměr „evropského superstátu“, ale naopak vyvíjela nátlak na urychlení celé škály svých vlastních občanských „vymožeností“ od potratů po eutanazii, od homosexuálních adopcí ke genetickým manipulacím.