Česko získalo 146,33 bodů (WFC), ze zemí tradičního Západu víc než třeba Portugalsko, Řecko či Nový Zéland, ale už méně než Rakousko, Belgie, či také Polsko. Zlepšili jsme se oproti předchozímu akademickému roku o 6 %, což je dobré, nicméně Polsko zvýšilo výstupy ze své vědy o 10 % (a přeskočilo nás) a Maďarsko nás dotahuje zlepšením o 43 % (zde se jedná o kombinaci ohromných vládních investic do vědy a o něco smysluplnějšího čerpání evropských peněz na vědu, které jdou více do lidí, než na obří vědecké instituty). Na těch statistikách stojí za zmínku ještě jeden detail – že jdou i do detailu institucí. Izraelský Weizmannův institut v Haifě tak tvoří víc výstupů v přírodních vědách než celé Česko. U nás takřka polovinu zisku vytváří Akademie věd (58,68), následovaná Univerzitou Karlovou v Praze (22), Masarykovou univerzitou v Brně (18,15), Univerzitou Palackého v Olomouci (11,8) a Vysokou školou chemicko-technologickou (9,95).

Může nás těšit, že Univerzita Karlova má vyšší počet vědeckých výstupů ve vědách o přírodě než například celé Rumunsko nebo Estonsko, a že i VŠCHT pokrývá zhruba stejný podíl jako Chorvatsko. Pak si ale člověk letmo projde pár zpráv o připravovaném českém státním rozpočtu na příští rok a zjistí, že ministr financí sice nabere na svůj rezort téměř 700 nových úředníků (celkově má státní správa narůst o 13 000 zaměstnanců), ale rozpočet na vědu se, oproti třeba roku 2012, bude lišit o necelé dvě miliardy. Celkově tak s 28 miliardami na vědu, výzkum a inovace – do které navíc započítáváme i institucionální podporu výzkumných institucí – tedy zdaleka ne všechno z tohoto balíku jde do reálného výzkumu – budeme nejen opět na spodních příčkách evropského srovnání, ale především bez výhledu na nějaké výraznější zlepšení.

Publikováno se souhlasem vydavatele