Přesvědčení o selhání multikulturalismu se začalo šířit po teroristických útocích z 11. září 2001. Následné útoky v Madridu (2004) a Londýně (2005), stejně jako nepokoje ve francouzských a britských předměstích víru v selhání multikulturalismu – nyní spojenou téměř výlučně s muslimskou menšinou v Evropě a Severní Americe – ještě prohloubily. Multikulturalismus se dokonce v některých kruzích stal hanlivým slovem a ti politici, kteří ho nekritizují, tento termín raději nepoužívají. Asi málokomu unikly výroky o selhání multikulturalismu z úst Nicolase Sarkozyho, Angely Merkelové nebo Davida Camerona. Avšak s ohledem na to, že se politika multikulturalismu ve Francii či Německu nikdy vlastně nepraktikovala, vzbuzují tyto výroky mnoho otázek. Především: co přesně se myslí multikulturalismem, který údajně selhal?

Znovuobjevená hrdost

Zaměříme-li se na politiky, média nebo veřejnou sféru obecně, stěží nalezneme definici multikulturalismu. Stalo se z něj bílé plátno, na které si každý promítá něco jiného. Někdo tím myslí imigraci, jiný nezaměstnanost nebo muslimy nebo vnější kulturní odlišnosti. Na akademické úrovni je situace lepší, ale zase se setkáváme s různými multikulturalismy – liberálním, pluralistickým, kosmopolitním a tak podobně. Pro normálního člověka je ovšem akademická debata těžko srozumitelná.

Kultury jsou přirozeně dynamické a prostupné. S velkou opatrností by se mělo přistupovat k samozvaným zástupcům kulturních skupin, kteří ve skutečnosti reprezentují jen dílčí aspekt dané kultury (typicky jsou to starší konzervativní muži).

Co znamená multikulturalismus pro mě osobně? Domnívám se, že je to přístup, kterým se snažíme spravedlivým způsobem vyrovnat s růzností ve společnosti. Multikulturalismus má kořeny v lidskoprávní poválečné vlně. Před druhou světovou válkou ve většině společností vládla jedna etnická, jazyková nebo náboženská skupina, zatímco menšiny byly marginalizovány. Diskriminace nebyla pouze všudypřítomná, ale také institucionalizovaná. Osud Židů v Evropě ale ukázal, že se naděje vkládané do asimilace menšin nesplnily. Liberalismus poté přišel s uzákoněnou rovností a zákazem diskriminace. Jenže formální rovnost na papíře je jedna věc a sociálně-ekonomická realita ovlivňující naše šance v životě je věc druhá. Z toho důvodu začaly v podstatě všechny země světa prosazovat různé formy sociálního reformismu. Rozdíly ve společnosti se začaly vnímat jen jako dočasné překážky, které je nutné překonat.

To ale nebylo vše. Brzy se ukázalo, že diskriminace a nerovnost příležitostí v životě může mít i kulturní příčiny (vzpomeňme na odpírání přístupu ke vzdělávání ženám muslimského vyznání z důvodu nošení šátku). Uvedu příklad. Na někdejšího ministra školství Ondřeje Lišku se obrátila učitelka jedné školy s tím, že její doposud vzorně prospívající žákyně se náhle prudce zhoršila ve výsledcích. Jednalo se o mladou Romku adoptovanou neromskými rodiči, kterou spolužáci najednou konfrontovali s tím, že je „cikánka“. Do té doby si dívka se svým původem nelámala hlavu, nyní ale začala odhalovat díky spolužákům „pravdu o cikánech“. Následovala hluboká deprese až sebenenávist, která se projevila změnou charakteru, zhoršením výsledků ve škole a sociálním uzavřením. Tehdejší ministr se obrátil na nadaci Heinrich-Böll-Stiftung v Praze, která podporovala projekt zahrnující skupinu společensky aktivních romských žen. Nadace zprostředkovala setkání několika těchto žen s mladou dívkou. Ta díky setkání poznala, že se za svoji kulturní identitu nemusí stydět a vzala si nově poznané romské ženy za svůj vzor. Znovunalezení kulturní hrdosti ji pomohlo se znovu plnohodnotně zapojit do společnosti.