Mezinárodní trestní soud (ICC) se sice nazývá mezinárodním, ale ve skutečnosti je to jen „soud Evropanů k pronásledování a ponižování lidí jiných barev pleti, především pak Afričanů“, vysvětlila Gambie koncem října své rozhodnutí oficiálně vystoupit z jurisdikce ICC. Prokázat to není nijak těžké: od roku 2005, kdy ICC vydal první zatykač, odsoudil 39 lidí a všichni pocházejí z Afriky. Excentrický a proamerický gambijský prezident Yahya Jammeh k tomu v létě vyzval ICC, aby se zabýval masovými úmrtími afrických migrantů ve Středozemním moři, ale bezvýsledně. S podobnou argumentací už předtím stejný krok učinily také Jihoafrická republika a Burundi, příslušným zákonem se podle dostupných zpráv zabývá i parlament Keni a s ohledem na stávající zahraniční politiku lze předpokládat, že se přidají také například vlády Namibie nebo Čadu, další státy už mají s ICC formální problémy kvůli „nespolupráci“ v kauze odsouzeného súdánského prezidenta Umara Bašíra, kterého na svém území odmítly zatknout...

Mezinárodní trestní soud je v krizi a jeho legitimita dostává o to větší úder, že hlavní prokurátorka ICC, Fatou Bensoudaová, pochází z Gambie a bývala poradkyní prezidenta Jammeha, který nyní nad legitimitou ICC zlomil hůl. Do funkce nastoupila v roce 2012, kdy ještě žily naděje, že by právě její původ mohl otupit africké kritiky soudu, ale očividně neuspěla. Ačkoli za zachování ICC vystupují třeba Senegal, Botswana nebo Malawi, Spojené státy, které samy nejsou členy ICC a na jejich občany se tedy jurisdikce mezinárodního soudu nevztahuje, jsou vývojem situace na africkém kontinentu znepokojeny, neboť ICC podle nich „významně přispívá ke službě zodpovědnosti“ v mnoha zemích.

Soud bílého muže

V pravomoci haagského ICC je trestání mezinárodních zločinů typu genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Až dosud se zabýval deseti kauzami, veřejně obvinil 39 lidí, zatykače vydal na 31 dalších, 14 lidí už odsoudil, 25 procesů pokračuje, ze 14 žalob dvě skončily odsouzením, v jednom případě byl obviněný shledán nevinným, čtyři žaloby byly zamítnuty, dva obviněné soud označil za nedostižitelné a tři obvinění zemřeli dřív, než mohl soud začít. Na tom všem je nejdůležitější, že se vše týkalo výhradně Afričanů.

A co víc, výhradně Afričanů, kteří se stavěli proti politice Washingtonu, Paříže a Londýna na černém kontinentu. Někdejší prezident Pobřeží slonoviny Laurent Gbagbo, který chtěl zrušit postkoloniální legislativu, díky níž může Francie nadále „mávat“ tímto státem, byl unesen uprostřed noci a tajně doručen do Haagu. Bývalý liberijský prezident Charles Taylor, západními médii označovaný za „řezníka z Monrovie“, byl u ICC odsouzen na 50 let za politiku, jejímž základem bylo omezování závislosti na Západu. Syn libyjského vůdce Kaddáfího, Sáif Islam, zcela jistě nebyl před rokem 2011 žádný kovaný demokrat, ale právě v tomto roce se Západ rozhodl, že už mu k ničemu není a že si Libyi vezme i bez prostředníků z Kaddáfíovského klanu. Sáif Islam pak byl u ICC obžalován ještě dřív, než byla vůbec definována a oficiálně oznámena povaha jeho zločinů, ale „péčí“ jiholibyjských rebelů nikdy v západních rukou neskončil…

Pár příkladů z mnoha, které svědčí o tom, že politiky sice soudit opravdu umíme, ale se spravedlností pro stovky tisíc obětí nejrůznějších konfliktů to zase až tak moc společného nemá. „Je nezpochybnitelné, že někteří z těchto mužů,“ konstatoval na adresu obžalovaných u ICC think tank Global Policy Forum, „stáli za nevýslovným utrpením. Jejich kroky nelze nijak obhajovat nebo popírat. Nicméně jejich seznam jako by naznačoval, že afričtí vůdci jsou jediní, kdo vězní, mučí nebo vraždí lidi. To ale není přece pravda. Nikdo jiný ale přesto před ICC nikdy nestanul.“