Shodou okolností jsem se ocitla pouhé dvě uličky od kampusu aleppské univerzity, kam v tu chvíli dopadl granát odpálený Al-Káidou nebo nějakou její přidruženou „umírněnou, demokratickou, feministickou, rovné šance a sexuální menšiny uznávající“ silou. Od exploze mě dělilo vzdušnou čarou nějakých sto padesát metrů. Místní novináři mi zabránili běžet za roh si všechno nafotit, protože „naši umírnění“ prý vždy počkají, až na místo dorazí záchranáři a sanitky, a pak tam vystřelí ještě jednou, aby pozabíjeli co nejvíc a co nejkvalifikovanějších lidí. A byla to pravda. Za čtvrt hodiny do oblasti dopadl další granát. Následovalo zesílené ostřelování z děl syrské armády do míst, odkud palba vycházela, a asi po půl hodině přelétla syrská stíhačka a následovala řada explozí kousek dál. Na ně pro změnu reagovali teroristé další palbou z granátometů do města; podle místních novinářů, kteří už dokonale rozlišují svištivé zvuky, létaly vzduchem i rakety.

Nechci se chlubit, jak jsem statečná. Ale protože v Aleppu, které je několik let fakticky válečnou zónou, příliš nefunguje internet ani mobilní sítě, po návratu „k netu“ jsem si zpětně „projela“ zprávy západních médií z onoho dne. Smrt civilistů v syrském Aleppu sice zmíněná byla, ale až jako „138. odstavec“ zprávy, jejímž hlavním trhákem byly obraty typu „těžké bombardování“ nebo „série náletů“ na „ztrápené civilisty ve východním Aleppu“. Byla jsem ale u toho. Ten den zabíjel džihád. Žádné „masivní nálety“ se nekonaly, toho bych si fakt všimla… Nevím, kolik lidí – a navíc civilistů – onen jeden nálet s pěti souvisejícími výbuchy tehdy zabil, ale vím, že to, co psala západní média ony dny, kdy jsem (minulý týden) v Aleppu byla, nebyla pravda. Čili to byla – slovníkem našich politiků – „nepravda“. Nebo se prostě zase jen obyčejně lhalo. Netvrdím, že jsem pochopila vše, co se v Aleppu odehrává, ale jsem ráda, že jsem tam byla – a navrch to i přežila.

Jak vypadá Aleppo

Od teď mám alespoň základní představu, jak žijí lidé v syrském Aleppu, mám představu i o těch našich „umírněných“, stejně jako o těch, kteří z východního Aleppa vyšli ven… ale k tomu se určitě ještě dostaneme.

V první řadě je třeba určité formulační úpravy – pokud mluvíme o „čtvrtích“ východního Aleppa, vzniká dojem městských čtvrtí, mezi kterými je třeba hraniční ulice. Třebas něco jako mezi Žižkovem a Vinohrady u nás v Praze. Nicméně, v aleppské realitě bychom spíš měli mluvit o jakési obdobě třeba našeho územního uspořádání, které zná kupříkladu „Prahu východ“, abychom zůstali u „východního“ směru. Je blízko města, ale jeho součástí není. U nás ji tvoří vesnice a městečka, vesměs blízko sebe; v případě Aleppa jsou to vesnice, z nichž ty okrajové jsou například 80 i více kilometrů před samotným městem a mezi nimi a dalšími „čtvrtěmi“ východního Aleppa jsou i desítky kilometrů. Čili východní Aleppo nelze považovat za souhrn městských čtvrtí v našem slova smyslu, zatímco syrské Aleppo je regulérní město se vším všudy, tedy například s univerzitami, městskou dopravou, semafory, magistrátem, kanalizací, rozvodným systémem a tak dál. Jistě, že teroristé z Al-Káidy a přidružených part ovládali i skutečné městské čtvrti ve skutečném Starém městě Aleppa, ale ve srovnání s územím, na něž se pojem „východní Aleppo“ vztahuje, je to zanedbatelné. Jen pro představu, syrská armáda se svými spojenci za poslední dva měsíce kolem Aleppa osvobodila oblast o rozloze 18 tisíc čtverečních kilometrů, což je třeba víc, než je rozloha Kataru. Nebo Libanonu.
Co se týče toho truchlení, tak to je jasné: v syrském Aleppu se porážka fanatických islamistických teroristů slaví o sto šest a truchlí se u některých západních politiků, většiny médií a pak samozřejmě ještě v onom Kataru nebo u saúdského královského stolu. Vytvořili jsme horko těžko bublinu, a ta teď splaskává. Proto ta hysterie.

Měla jsem možnost navštívit jeden z improvizovaných uprchlických táborů pár kilometrů za Aleppem, v areálu bývalé textilky. Byl to především pohled na záplavu žen zahalených v černém; některým nebyl obličej vidět vůbec, jiným alespoň oči a v nich prázdno. To nebylo ani truchlení, ani slavení. Zástupce Červeného půlměsíce je na jedné nájezdové rampě přes megafon přesvědčoval, že fakt není proti Alláhově vůli nechat očkovat davy svých dětí proti nejběžnějším nemocem, což Al-Káida zakazovala coby západní konspiraci k vykořenění islámu. Jejich muži se mezitím rvali o chlebové placky, které jim syrská armáda rozdávala z náklaďáku. Byl to pohled na lidské bytosti, které netuší, co se děje a co se dít bude, a chtějí současně jen nějak přežít, protože to je u lidí jaksi automatické. Marně jsem se snažila zjistit, zda byli lidé z východního Aleppa tak radikálně náboženští už i dříve, nebo zda se prostě jen podvolili nějakému „aleppskému syndromu“, jehož leitmotivy určovala Al-Káida, ale v každém případě to byl vcelku šílený zážitek. Kdesi uprostřed – na arabské poměry – vzdělané a inteligentní Sýrie se z hlubin východního Aleppa vynořil středověký afghánský Kandahár. A Západ na tyto lidi už kašle – zajímaví byli, jen dokud na ně dopadaly syrské či ruské bomby a dokud nikdo netušil, o kom je vlastně řeč. Teď jsou venku, takříkajíc na světle, už je nikdo za davy demokratů vydávat nemůže, a naše západní humanitární a jiné organizace už o ně tím pádem nemají zájem… Ale koho to vlastně překvapuje.