Už například jen tím, že Kobání vlastně není pro Islámský stát nijak zvlášť strategicky důležité – IS ovládá v oblasti dva pohraniční přechody s Tureckem (Džarábulus pár kilometrů na západ a Tal Abjád kousek na východ), skutečnou obchodní (a pašeráckou) branou do Turecka je nedaleký pohraniční Azaz (asi 20 kilometrů severně od Aleppa) a u něj už oddíly IS dávno jsou. V Kobání nejsou žádná ropná pole, zato třeba v provincii Hasáka ve východním cípu Sýrie je ovládají Kurdové v očividné spolupráci se syrskou armádou, která v oblasti bojuje, a zajímavější než Kobani je jistě i vojenské letiště v Dejr-i-zoru, přes které syrská armáda zásobuje své jednotky v regionu. Přesto všechno IS v půli září -- silou až tří tisíc mužů podporovaných tanky, dělostřelectvem a následně i třemi ukořistěnými stíhačkami (z nichž dvě nyní údajně zničilo syrské letectvo) -- zaútočil právě na Kobání, po prudkých bojích s kurdskými oddíly ho prakticky dobyl, pak zničehonic následovaly dlouho odkládané americké nálety, o nichž John Kerry ještě týden předtím tvrdil, že „nejsou v plánu“, ty způsobily IS „značné ztráty“, a Islámský stát své bojovníky zase sám od sebe a bez většího odporu z města stáhl...

Proč tedy IS o Kobání vůbec usiloval? To je velká neznámá. Vnucuje se sice vzpomínka na to, že lídři IS shodně prošli „náborovou“ americkou věznicí v iráckém Camp Bucca, odkud byli propuštěni, zatímco vězni třeba z Guantánama i při prokázání neviny zůstanou – až na vzácné výjimky -- za mřížemi nejspíš navždy. IS se svými videi, na nichž stínají hlavy, prodávají ženy na trzích nebo je kamenují za nevěru, rovněž významně posiluje islamofobii v Evropě a odvádí tak pozornost v době, kdy eonomická a finanční krize ne a ne odejít, zato ale TTIP a další korporátní megasmlouvy už klepou na dveře… Už ale slyším ty reakce, a tak radši ani nenapíšu, co z toho všeho může vyplývat. Ani muk.

V každém případě ale jediným skutečným vítězem od Kobání jsou USA. Jejich ministerstvo zahraničí potvrdilo, že začalo jednat se syrským Kurdským demokratickým svazem (PYD), což je politické křídlo ozbrojené YPG, která vedla obranu Kobání, ale hlavně, je to síla úzce navázaná na tureckou Stranu kurdských pracujících (PKK). O nutnosti přibrat PKK „do hry“ se přitom mluvilo už dlouho, byť PKK je stále ještě na americkém, ale především tureckém seznamu teroristů. Vzápětí následovaly letecké dodávky západních zbraní bojovníkům YPG v Kobání, protože by najednou -- po týdnech bojů -- „bylo nezodpovědné“ tamním kurdským oddílům nepomoci (změnil názor Kerry). Velení YPG Americe za zbraně poděkovalo, ale je jich prý málo a bude zcela jistě třeba dalších. Syrští Kurdové si tak nyní mohou sice užívat pocitu vítězství, když z pozice na seznamu teroristů přeskočili rovnou do role příjemců americké vojenské pomoci, nicméně v reálném (a navíc válečném) světě nic není zadarmo. Spojené státy zvažovaly vyzbrojení těchto stále přijatelnějších „teroristů“ už více než dva roky, ale požadovaly výměnou, aby se syrští Kurdové zřekli své aliance s Damaškem, který byl v posledních třech letech prakticky jedinou silou stojící alespoň částečně na jejich straně. O výsledcích amerických jednání s PYD toho známo moc není, ale právě americké bombardování Kobání je nejspíš důkazem, že syrští Kurdové Washingtonu neřekli rozhodné NE. A určité dohodě nasvědčuje i to, že lídr PYD Sálih Muslim vzápětí odjel do iráckého Kurdistánu, kde se mu od tamního proamerického prezidenta Masúda Barzáního dostalo rozhodné podpory. Co to v praxi bude znamenat třeba z hlediska budoucího kurdského státu, není zatím jasné, ale faktem je, že nynější americko-kurdská aliance na stranu USA po Kurdech z Iráku přivádí také Kurdy z Turecka a Sýrie a zaručuje tak americkým útočícím silám alespoň jakous takous regionální legitimitu. Mnohem větší než například kdysi oslavovaná, ale stále imaginárnější Svobodná syrská armáda (FSA), s níž Pentagon už nechce nic mít. Jak shrnuje agentura AP, „bez ohledu na roky diplomacie a spolupráce CIA při výběru a výcviku rebelů se USA ocitly v situaci, kdy v Sýrii nemohou najít spolehlivého partnera“.

Mimochodem, některé ze zásilek zbraní původně určených Kurdům v Kobání se na padácích snesly i do oblasti ovládané Islámským státem. Na videu jsou na paletách vidět krabice granátů, munice a raketometů. Po Kurdech z Kobání tak Spojeným státům na sociálních sátích za dodávky zbraní sarkasticky poděkoval i Islámský stát… Pentagon tvrdí, že zbraně se k IS dostaly „omylem“, i když cynik by mohl samozřejmě namítnout, že pokud má válka supervelmoci proti asi třiceti tisícům džihádistů opravdu trvat avízovaných třicet let, je třeba si nepřítele trošku pěstovat, aby vydržel.

Ne že by to ovšem IS už potřeboval – zatímco vyklidil Kobání, jeho oddíly postupují iráckou sunnitskou provincií Anbár, kterou už prakticky ovládají, blíží se znovu k jazídské posvátné hoře Sindžár a přitom všem zintenzivňují své útoky přímo na Bagdád. A přitom podle všeho – přinejmenším dočasně – končí ideologicky motivované rozbroje mezi IS a Al Kajdou, neboť její jemenská odnož známá pod hlavičkou Al Kajdy Arabského poloostrova (AQAP) oficiálně vyzvala džihádisty k podpoře IS v jeho boji proti Spojeným státům. Lze předpokládat, že apel bude vyslyšen, tím spíš, že Al Kajda současnou americkou válku popisuje jako „křížovou výpravu“ proti islámu.