Mezi tím se evropští politici, včetně těch našich, předháněli v tom, s kolika vůdci "demokratické revoluce" se který z nich nechá vyfotografovat, televize nám předváděla náměstí plné mužů se zbraněmi a policstů - málo kdy nám ukázala, že ta policie byla neozbrojená a že ti lidé s puškami nebyli horké hlavy vybičované k ozbrojené reakci policejním terorem, ale vyškolenými a dobře orgnizovanými útvary Pravého sektoru - neonacistické strany, která spolu se Svobodou celou "Majdanskou revoluci" od začátku do konce kontrolovala.

Nepřesvědčilo mé kritiky ani to, když po pádu prezidenta Janukovyče, který přišel ráno potom, co den před tím podepsal dohodu, ve které přijal všechny požadavky ukrajinské opozice., a kdy se ukázalo, že to nebyla opozice a nebyli to demonstranti kteří demonstraci na Majdanu začali, ale Svoboda a Pravý prostor, kdo rozhodují na Majdanu, který si pod jejich vedením vymohl "právo" schvalovat složení nové vlády. Boxer Kličko, který byl světu prezentován, jako hlas odporu na Majdanu se do vlády vůbec nedostal. Stejně dopadla západními medii oslavovaná bývalá premiérka Tymošenková, právě propuštěná z vězení. O tu nebyl zájem ani na náměstí, k velkému údivu západních novinářů bylo její přijetí chladné, dobu její vlády si Ukrajinci pamatují a pamatují si, že za ní byla korupce stejně velká, jako za jejích předchůdců a za jejích následovníků. Žádnou změnu od ní nečekali. Kličko i Tymošenková posloužili jako vějička pro západní televize a ve chvíli, kdy byla pod dozorem samopaly ozbrojených členů "domobrany" Pravého prostoru odvolávána stará a jmenována nová vláda, již byli mimo hru - do vlády se vůbec nedostali. A nějakou dohodu s Janukovyčem bylo lehké odsunout stranou - nebyla ani muset být odvolána či anulována - něměla nikdy existovat, nikdo, snad kromě těch kdo jí podepsali, jí nebral vážně a proto o ní media poslušně mlčí.

Radikální antisemitské, neo-nacistické a extranacionalistické skupiny soustředěné kolem strany Svoboda (která byla v době vypuknutí krize jedinou z nich zastoupenou v parlamente) a jejich vedoucí představitelé, do té doby považované za politicky zkompromitované otevřeným antisemitismem a nacismem, jako například předseda Svobody, Oleh Tyahnybok, proslůlý svým slibem, že "zbaví Ukrajinu Rusů. Židů a podobné verbeže"se díky naivním evropským a americkým politikům, kteří se tak rádi fotografovali s "představiteli demokratické opozice" proti nepopulárnímu prezidentu Janukovyčovi, vylezli ze žumpy a stali se znovu respektovantelnými a respektovanými.

Nová vláda je zajímavou koalicí ultranacionalistů a oligarchů za západní Ukrajiny. Není v ní reprezentována rusky mluvící Ukrajina a dominující silou je v ní Svoboda. Ulici vládne neparlamentní Pravý prostor. Tyto strany jsou programově extrémně nacionalistické a Ukrajinu nemohou nikdy sjednotit. Ve vládě si strana Svobody vyhradila post prvního místopředsedy a bezpečnostní ministerstva - obranu, nový výbor národní bezpečnosti nadřízený policii a armádě a k nim i generální prokuraturu. Celkem obsadila 5 klíčových postů v nové vládě - A hned ukázala svou skutečnou tvář - po rozpadu Janukovyčovy Strany regionů přijal jí dominovaný parlament nový jazykový zákon, který by připravil rusky mluvící Ukrajince o jazyková práva. Prozatimní prezident, předseda Velké rady (Ukrajinského parlamentu) zákon nepodepsal.

K východní Ukrajině se vláda začala chovat jako k dobytému území a dosadila do dvou "nepřátelských" gubernií své gubernátory z řad svých oligarchů bez jekéhokoliv ohledu na místní orgány a obyvatele.