Jenže, kdo platí lékaře? Přes zdravotní pojišťovny právě pacienti. To je pádný důvod, proč by lékaři měli být zticha a nic takového nepožadovat. Další příčiny mají původ v českém prostředí. V Česku má lékař zbytečně vysoký společenský status a důvody k tomu jsou navýsost české. V rakouském mocnářství požívali nejvyšší úcty ti nejvzdělanější, podle cítění lidu ti, kteří toho museli nejvíce přečíst, nastudovat, tedy kněží. Vlivem českého ateismu přešel v Československu status nejvzdělanějších na osoby, které musely pročíst obdobné hory knih, na lékaře. Lékaři si tomuto postavení rychle přivykli a v souladu se svou novou vyšší prestiží se začali chovat bohorovně.

Dnes určují pro pacienta léčbu bez jeho součinnosti, rozhodují, která terapie je pro daného pacienta nejlepší, medikamenty předepisují dle své libovůle. Terapii tím často značně zdražují a české nemocenské kasy to nejsou schopny uhlídat. V Německu, abychom použili nějaký příklad, kontrolují měsíčně všechny nemocenské pokladny léčení každého pacienta s určitou diagnózu. Předepíše-li lékař pacientu třeba o 10 ks více tablet, než je stanoveno jako norma pro diagnózu, dostane ošetřující lékař od nemocenské pokladny citelnou pokutu. Té se může vyhnout jen tehdy, když onu vyšší spotřebu prášků předem odborně zdůvodní. Německý lékař na rozdíl od českého si vždy najde čas, aby pacientu vysvětlil, co mu chybí, nabídl způsoby léčení, případně udržování ve snesitelném stavu, a hlavně mu objasní rizika a jejich výši u jednotlivých metod léčení. A nechá na pacientovi, aby se rozhodl, jak se bude chtít léčit, popřípadě že se léčit vůbec nebude.