Dováženým potravinám ošizeným oproti produktům stejného výrobce prodávaným na Západě lze úspěšně čelit takto. Zákazník pozná zhoršenou kvalitu a managementy řetězců začnou požadovat od výrobců stejnou kvalitu zboží jako na západ od Šumavy. Ale hned narážíme na dva těžko řešitelné problémy. Český zákazník je dodnes zvyklý na nekvalitní stravu od zavedeného přídělového systémem Němci v českých zemích v roce 1939 dodnes, takže nic nepozná a management českých řetězců, podle názvu založených zahraničním kapitálem, se skládá minimálně z 99 % z Čechů. Ti nejsou cvičeni ve vedení konkurenčního boje způsobem obvyklým na Západě, který po desetiletích vývoje pokud možno šetří zákazníka – nejvyšší metou českého manažera je bezohledně maximalizovat prodejní marži, tedy co nejvíce okrást bližního svého. Na tom závisí i výše jeho odměn. Takovým způsobem odrbávat zákazníky na Západě nelze – zákazník by přeběhl ke konkurenci. Aby řetězce v ČR mohly udržovat ceny na vysoké úrovni se stará s nejvyšší pravděpodobností kartelová smlouva o cenách, kterou se antimonopolní úřad nesnaží rozbít. Takže přeběhnout ke konkurenci v ČR nelze. Na Západě se ceny snižují bleskově i o jeden, dva centy, jakmile tak učiní jeden konkurenční řetězec mimo týdenní nabídku, ale zvyšují se velice zvolna a teprve tehdy, není-li zbytí kvůli zdražení prodávané položky, surovin a podobně – oddalování zvýšení prodejní ceny totiž poskytuje řetězci konkurenční výhodu. Promítnuto do českých poměrů by všechny řetězce prodávající zboží z eurozóny je musely během posledních měsíců několikrát zlevnit kvůli zvýšení hodnoty koruny. To se nestalo. I to je indicie pro existenci kartelové dohody o cenách.

Managementy nutí výrobce, a to i západní, aby pod stejnou značkou a balením jako na Západě dodávali do ČR výrobky ošizené. Obvykle se to děje tak, že řetězec stanoví maximální cenu, do které se výrobce musí vejít. Proč by výrobci zákazníku nevyhověli, když si to řetězec přeje? Jinak by poškodili přece sami sebe. Poláci, kteří mají velmi jedny z nejkvalitnějších potravin ve střední Evropě, tlačeni požadavky českých managementů, vyrábějí tedy pro ČR sýry, které téměř neviděly kravské mléko, nebo dodávají ošizené zmrazené pizzy či různé oplatky oproti dodávaným do Německa ošizených. V ČR se prodávají párky od německého výrobce ve stejném balení jako v Německu za 79,90 (v Německu za 2,39 €), aby v Česku obsahovaly méně masa; známý a vyhlášený nanuk je v Německu k mání 0,59 €, v Česku za 36,90 CZK, přičemž je značně ošizen na smetaně. České jazýčky vycvičeny letitým pojídáním odporných polárkových dortů, které sotva viděly kravské mléko, nic nepoznaly, když se v něm pro ČR snížil ve dvou krocích obsah kravského tuku.

České stravovací zvyklosti jsou další příležitostí pro zúžení sortimentu a pro podvržení zboží nižší kvality. Námahu Jindřicha Vaňhy, aby si Češi zvykli konzumovat více ryb, zhatila válka, pak bolševická éra a Vaňha odešel do podruhé exilu. Čechům z jeho snah zbyly pommes frittes, tatarská omáčka, rybí salát v majonéze a kaprovité vánoční veleobžerství. Už i matjesy se vytratily z prodeje. Průměrný Čech během roku jen tu a tam zavadí o tzv. rybí prsty.

Poválečné zestátňování a združstevňování se podepsalo neblaze na sýrařství a výrobě jogurtů. Proč? Byly zničeny bakteriální kultury lišící se podnik od podniku, zavedeny jednotné kultury přidělované z centra. Následek? Mizerný výběr sýrů a po desetiletí jen jeden druh značně kyselého jogurtu – jednou bez marmelády, podruhé s ní. Se sýrařstvím se pojí hodně práce, proto se sýry v družstevních a státních sýrárnách během zrání relativně často zvrhávaly. Personál sýrárny měl na výběr: vysvětlovat pracně dozorčím orgánům hlídajícím plnění pětiletého plánu, že se nejednalo o sabotáž, nebo se vyvléci z maléru jejich roztavením. Češi si na ně zvykli, a proto má dnes ČR největší sortiment tavených sýrů na světě. Dodnes nedovedou Češi vyrobit ementál, což zvládly všechny státy obklopující jeho domovskou zemi bez rozdílu, dokonce svého času i NDR. Ementál potřebuje kvalitní neošizené mléko a je nutné o něj během zrání pečovat, pravidelně kartáčovat rýžákem bochníky ve slané vodě, aby kůra nechytla plíseň atd. Nedá se to ošidit a je s tím spojeno hodně práce. I české syrečky, nevyžadující na rozdíl od ementálu téměř žádnou péči, jsou nechutné – na povrchu velmi kluzké, vevnitř tuhé (za komunistické éry měly navíc bílý, nevyzrálý vnitřek), přičemž se konzistence oněch postbolševických syrečků během dodatečného zrání doma příliš nemění. Z podobného důvodu jako u tavených sýrů se pečou v Česku chleby mizerné kvality, nedopečené a konzistencí připomínající buchty. Proč? Když se za bolševika v krámě v ten den nevyprodal chléb, nevrátil se v remitendy, protože by nadřízení mohli vytýkat prodejně narušování národního hospodářství chybně odhadnutou potřebou, nýbrž se bochníky z předchozího dne vmísily mezi chleby čerstvé. Češi si následkem této praxe vyvinuli zvyk kontrolovat jeho čerstvost stlačením a tak po letech zapomněli, že kvalitní čerstvý chléb má mít tvrdou kůrku, která při poklepání má „zvonit“. Tomu se pekařství radostně přizpůsobila, protože to znamenalo úsporu energie při pečení, začala chleby nedopékat, takže druhý den máte problém uříznout krajíc i na elektrickém kráječi, aby se nerozdrobil.

Dalším posunem chuti Čechů způsobenou bolševickou érou jsou české nekvalitní čokolády. Kakaové boby se dovážely za devizy na příděl a farmaceutický průmysl potřeboval kakaové máslo pro výrobu různých mastí. Takže se kakaové máslo v čokoládách začalo nahrazovat lojem. Další vliv na kvalitu čokolády má doba míchání, která je značně dlouhá a zvyšuje spotřebu elektrického proudu. Zlozvyky z bolševické éry přetrvávají dodnes. Další českou anomálií je sklon enormně konzumovat tuky. Ferdinand Peroutka popsal v jedné své knize, jak američtí vojáci zírali s odporem na české vězně v osvobozeném KZ Buchenwald, jak nejdříve z olejovek vypili, mlaskajíce potěšením, olej.

Český zvyk nažrat se do prasknutí čehokoli existoval již mezi válkami, ale vlivem poválečných školních a závodních stravoven (viz deset, dvanáct plátků knedlíků coby přílohy) a rychlých večeří doma petrifikoval. Česká tendence upřednostňovat množství levného jídla nad dražším, mnohdy kvalitnějším pokračuje dodnes. Důsledkem je, že některé dovezené potraviny mizí ze sortimentu, protože je Češi nekupují; zejména markantní je to v nabídce zeleniny, která není tak široká jako pár kilometrů za českými hranicemi.

(článek Oldřicha Rambouska najdete ZDE)