VÝCHOZÍ PŘEDPOKLADY

V roce 1961 se rozhodl Sovětský svaz pro útočnou strategii Varšavského paktu vůči Západu, čímž neobyčejně vzrostla strategická úloha Československa sousedícího s Rakouskem a SRN. Avšak přesun sovětských vojsk do ČSSR před útokem by neušel západním rozvědkám a Západ by byl tak předem varován. Vyvstala tedy potřeba trvalé dislokace sovětských vojsk na československém území. Jenže československý prezident Antonín Novotný požadavek rozmístit na území Československa sovětské vojenské jednotky Rusům třikrát odmítl.

Jak k tomu došlo? Stav československé armády v polovině 60. let činil zhruba 150 000 mužů, a to již bylo na pokraji hospodářské únosností. SSSR však požadoval v souvislosti se svou útočnou doktrínou proti západní Evropě, aby za mobilizace bylo povoláno do zbraně přibližně až 10 % mužské populace. Jenom příprava nutných rezerv pro takovou mobilizaci in spe vyžadovala astronomické finanční částky. Československo usilovalo v letech 1960 až 1965 o snížení vojenských výdajů, což velení Varšavské smlouvy, tedy SSSR vytrvale odmítal, ale byl ochoten souhlasit s nižším podílem československé účastí ve Varšavské smlouvě, pokud ovšem bude ČSSR souhlasit s dislokací sovětských ozbrojených sil na svém území.

V jednom však musela československá vláda ustoupit, a to v otázce raketových nosičů jaderných zbraní a poté i jaderných hlavic na svém území. Začátkem 60. let dostaly armády Československa, Maďarska a Polska operačně-taktické raketové systémy typu R-11M/8K11 (R-170, s doletem 170 km, označení dle kódu NATO SCUD A, v Československé lidové armádě od r. 1961) a taktické raketové systémy 2K6 Luna (R-30, dolet 30 km, v kódu NATO Frog 3, v ČSLA od r. 1962). Stejné zbraně obdržely také bulharské a rumunské armádní síly. Ony raketové nosiče i bez hlavic byly pod sovětskou kontrolou, představitelé satelitních států sovětského bloku neměli na jejich případné nasazení žádný vliv, taktéž ne na použití jaderných hlavic.

Válečný scénář Varšavské smlouvy byl založen na dvou hlavních směrech předpokládaného pozemního útoku. Severní směr směřoval do Porúří a přes státy Beneluxu k průlivu La Manche. Jaderné údery měl paralyzovat severoněmecké přístavy. Nasazeny měly být sovětské jednotky dislokované na území NDR, východoněmecké a polské divize. Jižní směr postupu vycházel z Maďarska přes Rakousko k Mnichovu a Frankfurtu nad Mohanem, přičemž se plánovaným průnikem izolovala Itálie a seskupení NATO ve Středomoří. Též zde měly útočící sovětské a maďarské divize projít pásmem jaderných výbuchů v severním Hesensku a ve východní části Bavorska. ČSLA měla postupovat v prostoru mezi oběma ofenzívními směry v síle patnácti až dvaceti divizi přes šumavské hřebeny. Cílem byla pro ČSLA německo–francouzská hranice na Rýnu, přičemž bylo zřejmé, že při svém postupu bude z velké částí zničena. V druhé fázi operace měli být přeživší českoslovenští vojáci vystřídáni druhosledovými jednotkami sovětské armády postupujícími za první vlnou se zpožděním 70 hodin. Plán pro takové využití ČSLA byl schválen Antonínem Novotným v roce 1964.