VÝCHOZÍ PŘEDPOKLADY

V roce 1961 se rozhodl Sovětský svaz pro útočnou strategii Varšavského paktu vůči Západu, čímž neobyčejně vzrostla strategická úloha Československa sousedícího s Rakouskem a SRN. Avšak přesun sovětských vojsk do ČSSR před útokem by neušel západním rozvědkám a Západ by byl tak předem varován. Vyvstala tedy potřeba trvalé dislokace sovětských vojsk na československém území. Jenže československý prezident Antonín Novotný požadavek rozmístit na území Československa sovětské vojenské jednotky Rusům třikrát odmítl.

Jak k tomu došlo? Stav československé armády v polovině 60. let činil zhruba 150 000 mužů, a to již bylo na pokraji hospodářské únosností. SSSR však požadoval v souvislosti se svou útočnou doktrínou proti západní Evropě, aby za mobilizace bylo povoláno do zbraně přibližně až 10 % mužské populace. Jenom příprava nutných rezerv pro takovou mobilizaci in spe vyžadovala astronomické finanční částky. Československo usilovalo v letech 1960 až 1965 o snížení vojenských výdajů, což velení Varšavské smlouvy, tedy SSSR vytrvale odmítal, ale byl ochoten souhlasit s nižším podílem československé účastí ve Varšavské smlouvě, pokud ovšem bude ČSSR souhlasit s dislokací sovětských ozbrojených sil na svém území.

V jednom však musela československá vláda ustoupit, a to v otázce raketových nosičů jaderných zbraní a poté i jaderných hlavic na svém území. Začátkem 60. let dostaly armády Československa, Maďarska a Polska operačně-taktické raketové systémy typu R-11M/8K11 (R-170, s doletem 170 km, označení dle kódu NATO SCUD A, v Československé lidové armádě od r. 1961) a taktické raketové systémy 2K6 Luna (R-30, dolet 30 km, v kódu NATO Frog 3, v ČSLA od r. 1962). Stejné zbraně obdržely také bulharské a rumunské armádní síly. Ony raketové nosiče i bez hlavic byly pod sovětskou kontrolou, představitelé satelitních států sovětského bloku neměli na jejich případné nasazení žádný vliv, taktéž ne na použití jaderných hlavic.

Válečný scénář Varšavské smlouvy byl založen na dvou hlavních směrech předpokládaného pozemního útoku. Severní směr směřoval do Porúří a přes státy Beneluxu k průlivu La Manche. Jaderné údery měl paralyzovat severoněmecké přístavy. Nasazeny měly být sovětské jednotky dislokované na území NDR, východoněmecké a polské divize. Jižní směr postupu vycházel z Maďarska přes Rakousko k Mnichovu a Frankfurtu nad Mohanem, přičemž se plánovaným průnikem izolovala Itálie a seskupení NATO ve Středomoří. Též zde měly útočící sovětské a maďarské divize projít pásmem jaderných výbuchů v severním Hesensku a ve východní části Bavorska. ČSLA měla postupovat v prostoru mezi oběma ofenzívními směry v síle patnácti až dvaceti divizi přes šumavské hřebeny. Cílem byla pro ČSLA německo–francouzská hranice na Rýnu, přičemž bylo zřejmé, že při svém postupu bude z velké částí zničena. V druhé fázi operace měli být přeživší českoslovenští vojáci vystřídáni druhosledovými jednotkami sovětské armády postupujícími za první vlnou se zpožděním 70 hodin. Plán pro takové využití ČSLA byl schválen Antonínem Novotným v roce 1964.

Podle tajných smluv o raketové výzbroji, jež Československo se Sovětským svazem podepsalo 30. 8. 1961 a 23. 2. 1962, měly být v případě „mimořádných událostí“ pomocí „speciální kompletační jednotky" přivezeny do Československa jaderné hlavice uskladněné do té doby na sovětském území. Zkompletování jaderných náloží s raketovými nosiči včetně jejich přepravy z SSSR se předpokládalo za 18 až 22 hodiny, takže by ČSLA proti vojskům NATO, která disponovala taktickými jadernými prostředky již na stupni pluku, musela zahájit bojovou činnost bez nich.

Dne 15. 12. 1965 podepsali sovětský a československý ministr obrany tajnou dohodu mezi vládou SSSR a vládou ČSSR o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk. Její podstatou bylo vybudování třech skladišť jaderných hlavic na československém území, které by umožnilo zkrátit časový interval pro vybavení raketám hlavicemi na tři hodiny. Podle stavebních plánů oněch třech objektů pro odpalování raket SCUD A a skladů jaderných hlavic byl každý z nich opatřen budovami pro ubytování cca 170 vojáků (tedy celkově i s důstojníky by jich bylo na československém území kolem 600). Výstavba oněch třech objektů, kterou zcela financovala československá strana, měla být dokončena do konce roku 1967, což se nestihlo – depa byla předána sovětským jednotkám až během roku 1969.

První tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR Antonín Novotný souhlasil ve znění smlouvy s prosince 1965 s rozmístěním strategických zbraní s jejich specializovanou obsluhou v počtu nejvýše několika stovek sovětských vojáků, ne však umístěním posádek s konvenční výzbrojí a s mnohem větším kontingentem vojáků, jak si mimo uzavřené smlouvy přál Sovětský svaz.

Po posledním odmítnutí Novotného během oficiální návštěvy Prahy odletěl Brežněv místo zpět do SSSR do Bratislavy za Alexandrem Dubčekem, za s nejvyšší pravděpodobností vyškoleným a „spícím“ sovětským agentem, v žargonu tajných služeb tzv. krtkem. SSSR pak zařídil po stranické linii vystřídání Novotného v čele KSČ. Novotného z postu prezidenta KSČ formálně odvolat nemohla, takže se po lednu 1968 uvolnila cenzura, aby měl tzv. hněv pracujícího lidu vůči Novotnému volný průchod ve sdělovacích prostředcích a tím se usnadnila cesta k jeho odvolání z funkce prezidenta ČSSR. Jednou zastavené cenzurní zásahy již pak nešly bez použití represí znovu nastolit.

Politické uvolnění za Novotného vlády v Československu, zejména pak po jeho svržení, bylo pro sovětské jestřáby vítanou záminkou, jak odstranit anomálii, kdy v samém centru předpokládané konfrontace Varšavské smlouvy a NATO leželo území sice patřící k sovětskému bloku, ale přímo vojensky Sovětským svazem nekontrolovatelné.

AGENT SELHAL

Brežněv nepočítal se slabostí svého vyvolence. Alexander Dubček místo toho, aby jednal podle pokynů Brežněva a sovětského vedení, se nechal ovlivňovat vést svými spolupracovníky, kteří moskevské plány chtěli zmařit, otálel se svolením k umístění sovětských vojsk. Následně prodlužovala svůj pobyt v Československu i sovětská armáda dlící tam na spojovacím vojenském cvičení Varšavské smlouvy, čekajíc, až si to Dubček rozmyslí. Ten k tomu nenašel odvahu, a tak sovětská armáda musela na pár týdnů zemi opustit.

Dubček nebyl schopen po uvolnění cenzury kontrolovat masy a média nebo cenzuru znova nastolit a tak Moskva s ním začala jednat jako s agentem, který selhal a svůj úkol nesplnil. V dubnu 1968 se československá rozvědka dověděla prostřednictvím svého agenta ve francouzské zpravodajské službě o sovětském plánu umístit své jednotky v Československu i bez československého souhlasu. Dubček byl o tom záměru neprodleně informován. V květnu 1968 v Moskvě Rusové Dubčekovi svůj požadavek upřesnili na 10 000 až 12 000 vojáků Varšavského paktu (sovětské armády) na československém území. Saša byl přitom vždy pravý sovětčík oddaný Moskvě a kovaný bolševik – na 13. sjezdu KSČ v roce 1966 pronesl silně protizápadní řeč a dožadoval se „nepřetržité bolševizace“ KSČ v duchu Klementa Gottwalda, již před létem 1968 podepsal tajnou direktivu pro zřizování koncentračních táborů pro politické odpůrce KSČ. Kdyby nevtrhl do Československa v srpnu 1968 SSSR s vojsky zemí Varšavské smlouvy (s výjimkou Rumunska), postarala by se KSČ o likvidaci svých politických odpůrců sama, jen o několik měsíců později. Reformovat komunismus je stejně nemožné jako vyřešit kvadraturu kruhu.

Pražské jaro 1968 bylo tedy jen vedlejším produktem snahy umístit sovětská vojska v Československu, jejichž dislokace měla vytvářet jakousi kouřovou clonu pro útok vůči západní Evropě. Za stavu, kdy Sovětský svaz neměl své jednotky v Československu, by každý přesun vojenského kontingentu z SSSR na západní hranici Československa, potřebný pro plánovaný útok proti Západu, vyvolal pozornost tajných služeb protivníka. Při dislokaci sovětských vojsk v Československu by přesuny sovětských vojsk a vojenského materiálu tam a zpět už nebudily větší pozornost.