Od té doby čeští politici a historici neustále podsouvají obyvatelstvu názor, že odsun německého obyvatelstva přikázali Československu spojenci postupimskou dohodou. Nic není vzdálenějšího pravdě, žádná postupimská smlouva, dohoda o odsunu nebo dokonce nařízení spojenců odsunout Němce neexistuje. Čeští historici se bojí proti tomuto nepravdivému výkladu vystoupit, nechtějí-li riskovat doživotní ostrakizaci v oboru, neboť jejich zaměstnavatelé, různé historiografické instituce jsou placeny ze státního rozpočtu. Postupimská konference nevyplodila nic, co by i jen vzdáleně připomínalo mezinárodní smlouvu, což je dokument s mezinárodně právními účinky, na jehož obsahu se dohodly smluvní strany (státy) coby subjekty mezinárodního práva a zavázaly se smluvené dodržovat. Mezinárodní smlouvy se pak ratifikují. Kromě mezinárodních smluv existují i čistě politická ujednání, jimž se strany rozhodly mezinárodněprávní účinky nepřiznat, což je případ postupimské nebo jaltské konference [Malenovský, Jiří: Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. Masarykova univerzita/Doplněk, Brno 2008].

Odsun Němců z ČSR nebyl spojenci předem ani poté, bez ohledu na nepravdy českých historiků, schválen, ani povolen – Beneš s plánem odsunu byl západními spojenci ještě v únoru 1945 odkázán na schválení odsunu mírovou konferencí – a už vůbec ne nařízen. SSSR však byl ochoten, začne-li československá strana s jejich vyháněním, přejímat vyhnané do sovětské okupační zóny. Spojenci v Postupimi jen v protokolu jednání konference a ve zprávě o Konferenci tří mocností v Berlíně „uznali, že odsun z ČSR, Polska a Maďarska má být dokončen“. Jinými slovy: vyhánění Němců bylo již započato bez jejich pokynu nebo schválení. V roce 1952 potvrdil náměstek ministra zahraničí USA Jack McFall po pečlivém studiu podkladů, že americká delegace v Postupimi nepodporovala odsun Němců a souhlasila s tímto řešením pouze kvůli tomu, aby „se Německo otevřelo těm, kterým hrozila deportace do vzdálených subpolárních oblastí Sovětského svazu, což by se rovnalo jejich vyhlazení“ [Churaň, Milan: Postupim a Československo. Mýtus a skutečnost. Libri, Praha 2006]. Jako indicie poslouží fakt, že v protokolu postupimské konference chybí zmínka o vyhánění jugoslávských Němců, kterým tento osud nehrozil, a naopak je tam zmíněno vyhánění z Maďarska, které ještě vůbec nezačalo.

Jak to, že většina evropských států Němce nevyháněla?

Čeští historici by měli vysvětlit fakt, proč Československo začalo vyhánět své Němce bez svolení spojenců a proč byli Němci vyháněni jen z Československa, Jugoslávie, Polska – v podstatě jen Němci z nově připojených německých území na západě, protože polští Němci z předválečného polského území většinou odešli na příkaz s ustupujícím Wehrmachtem a zbylé nebo navrátivší se Polsko snažilo repolonizovat – a asi jedna třetina Němců z Maďarska, kteří byli po konsensu maďarských politických stran odsunuti, aby uvolnili pracovní místa a ubytování pro očekávaný příliv Maďarů ze Slovenska a Sedmihradska, jinak Maďaři byli odhodláni si své Němce ponechat a prosadili si to i proti požadavku vyhnat všechny Němce sovětské okupační správy. Z ostatních zemí Evropy nebyli usedlí Němci vyháněni, pomineme-li necelé čtyři tisíce holandských Němců z celkového jejich počtu asi 170 000 v zemi a necelé čtyři desítky německých obyvatel z válečného přístavu Weil am Rhein připadlého po válce Francii. Alsasanům, Lotriňanům, německým Belgičanům, Jihotyrolanům (včetně za války vystěhovavším se z Itálie do říše) bylo vraceno beze všeho občanství, úřady Belgie, Francie, Itálie, Dánska, Nizozemí vystavovaly dokumenty osvědčující státní příslušnost i mužům vracejícím se ze zajetí v uniformách německých branných sil a SS. Dánové a Holanďané měli snahu své usedlé německé obyvatelstvo těsně po válce vystěhovat do Německa, ale britská okupační správa spravující přilehlé oblasti Německa snahám Nizozemí a Dánska nakonec dokázala zabránit; Holandsku dokonce pohrozila, že z Německa nechá vystěhovat všechny tam usedlé Holanďany. Rumunsko své Němce nevyhánělo, ale tomu, kdo zemi po válce opustil, bránilo v návratu [Pešek, Jiří, Tůma, Oldřich, Kittel, Manfred, Miller, Horst (eds.): Německé menšiny v právních normách 1938–1948. Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2006].

Divoký odsun coby pláštík pro státem řízené vyhánění

Vyhánění z ČSR v roce 1945 bylo plně a hned od samého začátku, tj. od 9. 5. 1945, jak doložili v roce 2005 švýcarský a slezský historik, řízeno československou vládou, státními orgány, armádou a policií a před západními spojenci utajováno. Gros českých historiků přesto dodnes hovoří o tzv. divokém odsunu coby následku vzedmutého hněvu českého civilního obyvatelstva, což je vyslovená lež, protože civilní obyvatelstvo nezorganizuje, ani kdyby se o to ze všech sil snažilo, přesun takového množství osob do zahraničí – jen do 6. 9. 1945 to bylo minimálně půl milionu, což znamená v průměru kolem 130 000 sudetských Němců měsíčně. A do toho není zahrnut přesun německých uprchlíků pocházejících z východních území Německa a Němců z říše přistěhovavších se během války, kterých bylo podle různých odhadů na území Česka v okamžiku jejího skončení 750 000 až 1 150 000 [Rozumět dějinám. Gallery, Praha 2002]. Odsun takového množství lidí je logistický úkon vyžadující těsnou součinnost úřadů, armády a policie při současné koncentraci odsouvaných, zajištění jejich stravy v přídělovém systému v jiné lokalitě (koncentračních táborů), ubytování, koordinaci přistavování lokomotiv a vagonů, při změnách jízdních vlakových řádů. Pěšky a auty to bylo v tak krátkém časovém období v takovém rozsahu nezvládnutelné. USA divokým odsunům sudetských Němců z území obsazených jejich armádou a do své okupační zóny zabránily, přijímaly pouze německé uprchlíky z východu a Němce přistěhovavší se za války [Staněk, Tomáš, Arburg, Adrian von: Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945). In: Soudobé dějiny, 3–4/2005, 1–2 a 3–4/2006, Praha 2005].

Vyhnání Němců českých zemí coby po století nenaplněný národní cíl

Sudetským Němcům čeští historici vyčítají, že dějiny vyhnání v jejich podání začínají teprve koncem války v Evropě a že pomíjejí předchozí zločiny německého národně socialistického režimu na českém národě. České obyvatelstvo je skálopevně přesvědčeno, když mu to bylo po řadu desetiletí namlouváno, že odsunutí Němců z ČSR bylo následkem předchozích příkoří německé okupace. Nebylo. Dokázat to lze sporem: Kdyby bývalo bylo, tak by nedošlo k vysídlení karpatských Němců a slovenských Maďarů, protože Slovensko okupováno nebylo. Odsun Maďarů se zdařil jen z menší části, protože byli pod tlakem maďarské vlády a za sovětského souhlasu měněni kus za kus za Slováky z Maďarska. Větší část Maďarů na Slovensku zůstala, protože Slováci žijící v Maďarsku nebyli ochotni přesídlit do ČSR a nechat se vyměnit za Maďary. Českoslovenští Maďaři byli pak přeháněni v rámci československého státu podobně jako jihomoravští Chorvaté a Cikáni ze Slovenska. (Dnešní vysoký počet Cikánů v českém pohraničí je přímý důsledek odsunu.) Vyhnání Němců bylo výslednicí dávné nacionalistické tužby českého národa definovaného jazykově v důsledku názoru Františka Palackého z roku 1848, že nárok na české země mají pouze jazykoví Češi, kdežto jiní, byť tam žijí dlouhá staletí a jsou tam také doma, nikoliv. Nárok jazykových Čechů na české země vznesla i Barbara Pankel, pozdější Božena Němcová, která v roce 1850 nepravdivě napsala, že „Němci by měli být vyhnáni za hranice, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů.“ Přibližně o století později takové postoje vedly k fatálním následkům. Tyto dávné české úmysly sudetští Němci protistraně nepřipomínají [Klimek, Antonín: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003]. Příčinná souvislost poválečného odsunu s událostmi německé okupace českých zemí neexistuje – co zavinila německá národně socialistická státní moc a jednotlivci, nesmí být vztahováno na všechny spoluobčany pouze proto, že mluví německy. Analogicky by pak veškeré obyvatelstvo Československa neslo vinu za zločiny komunismu na tomto území v létech 1948–1989 a zasloužilo by si po prosinci 1989 vyhnat do Sovětského svazu.

Označuje-li se vyhnání Němců usedlých v ČSR za genocidu, musíme přitakat. Všem definicím genocidy ono vyhnání československých Němců vyhovuje, zde například kompaktní definice francouzská: „Genocida je realizace odsouhlaseného plánu, který směřuje k částečnému nebo plnému vyhlazení národní, etnické, rasové, náboženské skupiny nebo skupiny stanovené podle nějakého svévolného kritéria“ [Courtois, Stéphane; Werth, Nicolas; Panné, Jean-Louis; Paczkowski, Andrzej; Bartošek Karel; Margolin, Jean-Louis: Das Schwarzbuch des Kommunismus. Unterdrückung, Verbrechen und Terror. Piper, München/Zürich 1998].

Vrchol českého cynismu a pokrytectví

V srpnu 1950 se Němci českých zemí ve SRN oficiálně vzdali odplaty, za to, co se jim bezprostředně po válce ze strany Čechů stalo, a zavázali se usilovat o sjednocenou Evropu. Od té doby se četní sudetoněmečtí činitelé mnohokráte omluvili za příkoří učiněná českému obyvatelstvu německým státem během okupace, ale z české strany se omluvili za zvěrstva odsunu pouze dva: Lev Prchala a Václav Havel; poslední pak svou omluvu odvolal, aby se mohl stát znovu prezidentem. Ke slovům politování v česko–německé deklaraci z roku 1997, která tam nejsou z upřímné pokory české strany, nýbrž proto, aby deklarace vůbec mohla být podepsána, se nikdo z české politické veřejnosti nepřipojil. Navíc byla z české strany použita v deklaraci o odsunu Němců českých zemí následující formulace: „Česká strana… zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami…“ To je vrchol cynismu a pokrytectví, cožpak lze označit 15 000 – 30 000 mrtvých obětí vyhnání za pouhé výstřelky? A to bereme v potaz pouze české odhady.

Naštěstí deklarace není mezinárodně právně závazná, nemá charakter mezinárodní smlouvy. Němci čekají, až se český přístup změní, což lze očekávat až za několik generací. Nic jiného nezbývá. Současný stav přiléhavě vystihuje historik Arnulf Baring soudem, že „česká společnost se vyznačuje takovou měrou národní hysterie, kterou neznáme u žádného sousedního státu“.