Od té doby čeští politici a historici neustále podsouvají obyvatelstvu názor, že odsun německého obyvatelstva přikázali Československu spojenci postupimskou dohodou. Nic není vzdálenějšího pravdě, žádná postupimská smlouva, dohoda o odsunu nebo dokonce nařízení spojenců odsunout Němce neexistuje. Čeští historici se bojí proti tomuto nepravdivému výkladu vystoupit, nechtějí-li riskovat doživotní ostrakizaci v oboru, neboť jejich zaměstnavatelé, různé historiografické instituce jsou placeny ze státního rozpočtu. Postupimská konference nevyplodila nic, co by i jen vzdáleně připomínalo mezinárodní smlouvu, což je dokument s mezinárodně právními účinky, na jehož obsahu se dohodly smluvní strany (státy) coby subjekty mezinárodního práva a zavázaly se smluvené dodržovat. Mezinárodní smlouvy se pak ratifikují. Kromě mezinárodních smluv existují i čistě politická ujednání, jimž se strany rozhodly mezinárodněprávní účinky nepřiznat, což je případ postupimské nebo jaltské konference [Malenovský, Jiří: Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. Masarykova univerzita/Doplněk, Brno 2008].

Odsun Němců z ČSR nebyl spojenci předem ani poté, bez ohledu na nepravdy českých historiků, schválen, ani povolen – Beneš s plánem odsunu byl západními spojenci ještě v únoru 1945 odkázán na schválení odsunu mírovou konferencí – a už vůbec ne nařízen. SSSR však byl ochoten, začne-li československá strana s jejich vyháněním, přejímat vyhnané do sovětské okupační zóny. Spojenci v Postupimi jen v protokolu jednání konference a ve zprávě o Konferenci tří mocností v Berlíně „uznali, že odsun z ČSR, Polska a Maďarska má být dokončen“. Jinými slovy: vyhánění Němců bylo již započato bez jejich pokynu nebo schválení. V roce 1952 potvrdil náměstek ministra zahraničí USA Jack McFall po pečlivém studiu podkladů, že americká delegace v Postupimi nepodporovala odsun Němců a souhlasila s tímto řešením pouze kvůli tomu, aby „se Německo otevřelo těm, kterým hrozila deportace do vzdálených subpolárních oblastí Sovětského svazu, což by se rovnalo jejich vyhlazení“ [Churaň, Milan: Postupim a Československo. Mýtus a skutečnost. Libri, Praha 2006]. Jako indicie poslouží fakt, že v protokolu postupimské konference chybí zmínka o vyhánění jugoslávských Němců, kterým tento osud nehrozil, a naopak je tam zmíněno vyhánění z Maďarska, které ještě vůbec nezačalo.

Jak to, že většina evropských států Němce nevyháněla?

Čeští historici by měli vysvětlit fakt, proč Československo začalo vyhánět své Němce bez svolení spojenců a proč byli Němci vyháněni jen z Československa, Jugoslávie, Polska – v podstatě jen Němci z nově připojených německých území na západě, protože polští Němci z předválečného polského území většinou odešli na příkaz s ustupujícím Wehrmachtem a zbylé nebo navrátivší se Polsko snažilo repolonizovat – a asi jedna třetina Němců z Maďarska, kteří byli po konsensu maďarských politických stran odsunuti, aby uvolnili pracovní místa a ubytování pro očekávaný příliv Maďarů ze Slovenska a Sedmihradska, jinak Maďaři byli odhodláni si své Němce ponechat a prosadili si to i proti požadavku vyhnat všechny Němce sovětské okupační správy. Z ostatních zemí Evropy nebyli usedlí Němci vyháněni, pomineme-li necelé čtyři tisíce holandských Němců z celkového jejich počtu asi 170 000 v zemi a necelé čtyři desítky německých obyvatel z válečného přístavu Weil am Rhein připadlého po válce Francii. Alsasanům, Lotriňanům, německým Belgičanům, Jihotyrolanům (včetně za války vystěhovavším se z Itálie do říše) bylo vraceno beze všeho občanství, úřady Belgie, Francie, Itálie, Dánska, Nizozemí vystavovaly dokumenty osvědčující státní příslušnost i mužům vracejícím se ze zajetí v uniformách německých branných sil a SS. Dánové a Holanďané měli snahu své usedlé německé obyvatelstvo těsně po válce vystěhovat do Německa, ale britská okupační správa spravující přilehlé oblasti Německa snahám Nizozemí a Dánska nakonec dokázala zabránit; Holandsku dokonce pohrozila, že z Německa nechá vystěhovat všechny tam usedlé Holanďany. Rumunsko své Němce nevyhánělo, ale tomu, kdo zemi po válce opustil, bránilo v návratu [Pešek, Jiří, Tůma, Oldřich, Kittel, Manfred, Miller, Horst (eds.): Německé menšiny v právních normách 1938–1948. Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2006].