Na tomto odkazu.

Německo vystoupilo ze Společnosti národů z jiných důvodů (vynechávám je, jsou irelevantní) než kvůli povinnosti člena respektovat územní celistvost jiných států. Již tehdy byly východní hranice Německa kdykoliv (!!!) změnitelné na základě bilaterální smlouvy Německa s Polskem nebo s ČSR, v případě rozporu mezinárodní arbitráží (locarnský pakt). Na rozdíl od západních hranic Německa tedy nebyly východní nikým garantovány. Takže, když Německo podle Vás, pane Ransdorfe, chtělo expandovat na východ, tak proč by z Vámi uváděného důvodu z této organizace vystupovalo, když toho mohlo dosáhnout mírovými a Společností národů povolenými prostředky? Vojenské tažení do západní Evropy zahájilo Německo až po osmi měsících války, což implicitně potvrzuje, že s válkou s Francií a Velkou Británií nepočítalo. Neříkejte, pane Ransdorfe, že to nevíte!

Proč čtenářům neprozradíte, že to bylo Československo, které flagrantně v roce 1935 porušilo stanovy Společnosti národů smlouvou s SSSR? V protokolu k předchozí smlouvě francouzsko–sovětské, ke které se ČSR připojila, se v článku I se pravilo: „Kdyby Rada (Společnosti národů) z jakéhokoli důvodu žádné doporučení (o nevyprovokované agresi) nevydala nebo nedospěla k jednomyslnému usnesení, bude závazek pomoci přesto splněn“. Všechny tři státy, členové Společnosti národů, tedy uzavřely viditelně agresivní smlouvu a deklarovaly, že stanovy Společnosti národů hodlají ignorovat.

Údajné Heydrichovy plány k zacházení s Čechy byly jen technickým nástinem možností, držel se plánů SS. Detlef Brandes v rozhovoru pro Právo a Novinky.cz 25. 6. 2015 potvrzuje, že plány na vystěhování Čechů neexistovaly! Podle šetření Hlavního rasového a osidlovacího úřadu SS (Rasse- und Siedlungshauptamt der SS, RuSHA), jak uvádí Detlef Brandes v knize Germanizovat a vysídlit, měli být vysídleni na východ do Generalgouvernementu pouze rasově nežádoucí s podílem v české populaci 0,015 %, tj. tedy cca tři lidé z dvaceti tisíců. S ostatními se nic dít nemělo, smrt měla potenciálně čekat pouze rasově, tedy nordicky nejkvalitnější Čechy, kteří by nepřestali ani po čase veřejně projevovat své nepřátelství k říši. Jenže, to byste musel, pane Ransdorfe, mít odvahu jít proti pohádkám české historiografie, že?

V noci ze 13. na 14. září 1938 nebylo zavražděno několik desítek českých úředníků a vojáků, protože údaje československého ministerstva vnitra hovoří o 27 mrtvých za rok 1938 do 31. 9. 1938, z toho 16 Čechů a 11 Němců. Kde je oněch několik desítek českých obětí během oněch dvou dnů, pane Ransdorfe? Vymýšlíte si.

Německá správa a moc Čechy z pohraničí po jeho odstoupení Německu nevyháněla. Německé ministerstvo zahraničí uvedlo, že do Německa k 17. 11. 1938 připadlo vlivem nového vedení hranic 676 478 Čechů. Odhady počtu zůstavších kolísají, ale nejnižší počet podle německého sčítání lidu z května 1939 činí 513 000 Čechů, kteří v územích odstoupených Německu zůstali. Proč uvádíte nepravdivý počet, pane Ransdorfe?

Konvence o smluvním právu, která každou smlouvu vynucenou nátlakem kvalifikuje jako neplatnou od samého počátku, se netýká mnichovské ani teoreticky, protože československá vláda odsouhlasila Velké Británii a Francii odstoupení okresů s více než 50 % německého obyvatelstva již 21. 9. 1938, tedy více než týden před mnichovskou konferencí, která se na tento vládní souhlas odvolává v preambuli mnichovské smlouvy. USA a Velká Británie dodnes neuznaly její neplatnost od samého počátku. Navíc ona konvence o smluvním právu je závazná od roku 1980, pro ČSSR od roku 1987. Není možné, abyste to nevěděl. Proč tedy uvádíte nepravdy, pane Ransdorfe?