U Čechů jsou ruské dezinformace obzvláště účinné, protože zmateni protichůdnými informacemi uchýlí se spolehlivě ke svým národním pudům – k obrozenecké představě mohutného slovanského dubiska na východě (Ruska), o které se mohou jako Slované opřít, jsou-li ohroženi germánským Západem. Prozrazují to en passant i výsledky internetových anket přiložených k různým článkům i v nelevicových websites, zda Putin činí nebo nečiní správně. Že 82 a více procent respondentů s tímto tvrzením souhlasí, se po zkušenosti z roku 1968 jiným způsobem než českými národními instinkty vysvětlit nedá.

Každý etablující se národ hledá své vzory a Ukrajinci se zhlédli, nemajíce jiných vhodných vzorů, v Tarasu Ševčenkovi, Symonovi Petljurovi, Stepanu Banderovi a v jednotkách UPA (Ukrajinska povstanska armija). Ty však bojovaly nejen proti Rusům a bolševismu, nýbrž vyvražďovaly ve velkém i Poláky a Židy. Toho dnes využívá ruská propaganda. Bandera byl ale německé okupační moci tak nebezpečný, že ho vsadili do koncentračního tábora. Po válce, když se jednotky UPA snažily dostat přes československé území do americké okupační zóny v Německu, udělala z nich československá propaganda bez výjimky hrdlořezy. Češi jsou nad těmito informacemi o Banderovi bezradní, kloní se k ruským dezinformacím a výkladu českých historiků, který se s nimi kryje. Češi obdobně dodnes nepochopili a nedokázali se vyrovnat se slovenským uctíváním Jozefa Tisa a Gustáva Husáka i těmi, kteří nemají fašismus a komunismus v lásce.

Kdo nejvíce na místě pomohl k ustavení vlády, zamezení dalšímu zabíjení v Kyjevě a povstalci ho poslechli? Polák, údajně Ukrajinci nenáviděný, ministr zahraničí Radosław Sikorski. Polsko se neangažovalo poprvé – před lety hrál významnou roli v tzv. oranžové revoluci polský prezident Aleksander Kwaśniewski. To vše jsou indicie, že ruská tvrzení o vzedmutém ukrajinském fašismu a nacionalismu nebudou pravdivá.