Zastánce bolševiků

V květnu 1917 přibyl TGM do Ruska coby britský špion už ne se srbským cestovním pasem, nýbrž britským znějícím na jméno Thomas George Marsden. Byl zde i v době převzetí moci bolševiky a do svého odjezdu z Ruska nikdy nezpochybnil legitimitu sovětské moci. V Kyjevě v únoru 1918 prohlásil: „Řekl jsem spojencům otevřeně: Nebojím se vítězství bolševiků. Bolševická vláda je demokratická, socialistická.“ Historik Josef Pekař pak o něm napsal, že byl od počátku ruské revoluce „horlivým obhájcem bolševické revoluce všude tam, kde bolševici přístupu a sluchu neměli“. V témže roce cestou z Ruska přes Tokio do USA, kde hodlal zajistit lodě pro přepravu čs. legií z Vladivostoku na francouzskou frontu a uznání své, jak ji lživě nazýval, Česko-Slovenské národní rady v Paříži – její oficiální název byl od počátku až do konce její existence Národní rada zemí českých - navrhl ve svém memorandu, aby spojenci uznali sovětskou vládu. Jeho probolševický postoj způsobil, že USA odmítly uznat Národní radu zemí českých v čele s Masarykem a tak TGM v červenci 1918 zcela oportunisticky otočil o 180 stupňů a najednou nejen souhlasil s ozbrojeným vystoupením československých legií v Rusku proti bolševikům, nýbrž začal doporučovat spojeneckou vojenskou intervenci v Rusku, aby koncem srpna 1918 spojence k tomu už přímo vyzýval. Faktem je, že v jistém období po převzetí moci bolševiky byly čs. legie na Rusi jediným vycvičeným vojenským tělesem disponujícím navíc těžkými zbraněmi, které mohlo bez větší námahy potřít ruské bolševiky, takže po příjezdu do Prahy TGM oprávněně československé vládě tvrdil, že s pomocí československých vojáků mohl tehdy zachránit Rusko před bolševismem. Ovšem, kdyby chtěl.

Lhář

Během války otiskly The New York Times  zprávu, že dcera Masaryka Alice byla popravena v rakouské vojenské věznici. Když se Masaryk dověděl, že vláda ještě neutrálních USA na základě této informace intervenovala prostřednictvím svého vyslanectví ve Vídni, které docílilo, že Rakousko-Uhersko bylo ochotno propustit Alici a dovolit jí spolu s matkou odjezd do USA, ihned telegrafoval Emanuelu Voskovi, šéfovi své soukromé špionážní agentury v USA, že jeho manželka a Alice nesmějí v žádném případě přijet do Ameriky: „Wife and Alice not to America. Masaryk.“ Mělo to své důvody. Britové v roce 1916 vydali a rozšířili pamflet s názvem Rakouský terorismus v Čechách s předmluvou od TGM, kde psal, že rakouský císař nařídil masové věšení a střílení, že rozsudky smrti nad civilisty v Rakousku dosáhly od počátku války 4000 a 956 z těchto obětí jsou Češi. Velkou část k smrti odsouzených prý tvořily ženy, počet popravených vojáků prý dosáhl dalších několika tisíc. Ve skutečnosti byli popraveni čtyři čeští civilisté za distribuci propagačních letáků, žádná žena nebyla odsouzena k trestu smrti, po amnestii politických provinilců bylo propuštěno z vězení téměř tisíc Čechů včetně odsouzenců k smrti. Masaryk zde také zcela nepravdivě tvrdil, že „rakouská vláda většinu poslanců (Říšské rady ve Vídni) uvěznila“. Masaryk dobře věděl, že příjezd dcery a manželky do USA by ho v očích západní veřejnosti usvědčil jako lháře.

V Rusku za jeho pobytu otiskli Masarykovi v Russkich vědomostech 17. 10. 1917 článek, kde tvrdil, že Rakousko-Uhersko popravilo 30 000 - 40 000 lidí a že „všichni političtí vůdcové a poslanci v parlamentě, kteří byli Čechy, Italy aj., byli uvězněni a odsouzeni k smrti“. Údaj o popravených byl zcela nepravdivý a ze 107 českých poslanců ve Vídni byli jen dva, Karel Kramář a Alois Rašín, odsouzeni k smrti, ale tři měsíce před tímto Masarykovým lživým tvrzením omilostněni a propuštěni z vězení.

31. 8. 1918 předložil TGM ministru zahraničí USA Robertu Lansingovi dvacetistránkové memorandum s názvem Uznání Česko-Slovenské národní rady (opět předstíral, že Národní rada zemí českých se týká i Slovenska). Masaryk v něm velkolepě lhal. Uváděl, že národní rada byla založena v roce 1915 s plným souhlasem vedoucích českých politických stran. Ve skutečnosti bylo prohlášení Českého komitétu zahraničního z 15. 11. 1915 podepsáno jen exulanty Masarykem a Josefem Dürichem a zástupci českých a slovenských krajanů cizině, protože jiným předloženo nebylo. I kdyby bylo, tak Kramář a Rašín byli ve vězení a naprostá většina českých poslanců v rakouském parlamentu ve Vídni podpořila prohlášení loajality monarchii. Dále byla Česká družina v Rusku zorganizována místní českou kolonií a nikoliv národní radou v Paříži, jak TGM v memorandu psal. Dále TGM drze tvrdil, že František Josef I. nechal popravit kolem 30 000 až 60 000 osob – civilistů, přičemž jich bylo za války v celém Rakousku-Uhersku popraveno asi 1000, naprostá většina v Haliči.

TGM po návratu do Prahy v poselství Národnímu shromáždění 22. 12. 1918: „Území obývané Němci, je území naše a zůstane naším… My jsme vytvořili stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny české v takzvaném německém území“. Přitom v územích s německou většinou žilo jen 5 - 6 % Čechů! O den později, 23. 12. 1918 pronesl v Německém zemském divadle v Praze (Stavovské) ke shromážděným německy mluvícím obyvatelům českých zemí: „Děkuji pražským Němcům za jejich důvěru, kterou mě poctívají. Buďte ujištěni, Němcům našeho obnoveného státu se dostane plné rovnoprávnosti… I já doufám a přeji si, aby dnešní večer byl jen prologem – smím-li se tak vyjádřit – k velkému dramatu, jež bychom my a Němci v naší společné vlasti mohli a směli sehrát“. V jedné z obou svých řečí pronesených během dvou dnů zcela očividně lhal.