Velká Británie nemohla ČSR zradit, ani kdyby chtěla, protože s ní neměla spojeneckou smlouvu. Tu mělo Československo pouze s Francií a SSSR, ale československým politikům bylo několik let před Mnichovskou dohodou neoficiálně známo, že Francouzi na podporu ČSR smlouva nesmlouva s nejvyšší pravděpodobností vojensky nevystoupí. Sovětský svaz neměl možnost se dostat na bojiště s Německem pro odpor Polska a Rumunska proti přechodu Rudé armády přes svá území. Britský premiér Neville Chamberlain se 10. 5. 1936 vyjadřuje v rozhovoru s americkými novináři, že Československo je neudržitelný státní útvar a že nejlepším řešením by bylo postoupení německých pohraničních oblastí. V srpnu 1936 varuje Vojtěch Mastný, československý vyslanec v Berlíně, prezidenta Beneše: „Nepodaří-li se naší vládě v nejbližší době dospěti k uspokojivé dohodě se sudetskými Němci, a to především s henleinovci, nezbytně ztratíme hranice našeho státu.“ Mnichovská smlouva byla vyústěním poválečného systému mírového uspořádání Evropy. Zde je vysvětlení.

Češi ignorujíce, že jejich nový stát je de facto Česko-Německo-Maďarsko-Polsko-Rusínsko-Rumunsko-Chorvatsko-Slovenskem, ve kterém netvoří ani polovinu obyvatelstva, nedokázali po dvě desetiletí jiným národnostem žijícím ve státě poskytnout autonomii (Podkarpatská Rus ji měla papírově zaručenu mezinárodní smlouvou, ale to Češi zcela ignorovali). 15. 9. 1938 posílá Beneš ministra Jaromíra Nečase s návrhem tzv. pátého plánu do Paříže, kde 16. 9. jednal s francouzskými politiky, a 17. 9. s britskými v Londýně. Podle Benešových představ by ČSR odstoupila Německu a Maďarsku města, oblasti kolem nich a území ležící za nimi ke stávající státní hranici: Opava, Krnov, Bruntál, Rýmařov, Frývaldov (Jeseník), Králíky, Broumov, Tanvald, Jablonec nad Nisou, Česká Lípa, Děčín, Ústí nad Labem, Kadaň, Doupovské hory, Vejprty, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Tachov, Kaplice, Nová Bystřice, Mikulov, na Slovensku ve prospěch Maďarska Košice, větší část levého břehu Dunaje u Bratislavy, území u Nových Zámků, na Podkarpatské Rusi Mukačevo a Užhorod. Podmínkou bylo, že Německo s územím o rozloze 4000 až 6000 km2 převezme celkem 1 500 000 až 2 000 000 německy hovořících obyvatel. Protože jich tolik v odstupovaných územích in spe nebylo, tak zčásti i z vnitrozemí. Beneš si představoval, že Francie s Velkou Británií tento plán Německu vnutí. Velká Británie a Francie tedy dostaly do rukou důkaz, že ČSR je ochotna odstoupit svá území s cizojazyčným obyvatelstvem Německu a Maďarsku.

21. 9. 1938 vláda pod diplomatickým tlakem Francie a Velké Británie odsouhlasila odstoupení okresů s více než 50 % německého obyvatelstva Německu, aby den později, vědouc, že učinila bez předchozího souhlasu parlamentu neústavní krok, demitovala. Následná vláda Syrového mohla souhlas předchozí vlády odvolat, avšak neučinila tak. Hitler byl odhodlán, nezačne-li se s předáváním území hned, nařídit 28. 9. proti Československu všeobecnou mobilizaci německých branných sil a počínajíc 1. 10. obsadit ona území násilím. Tomu se rozhodl zamezit Benito Mussolini a donutil Francii, Velkou Británii a Německo si sednout 29. 9. k jednacímu stolu, k mnichovské konferenci. Mnichovská dohoda stanovila pouze časový plán a organizaci předání území Německu, které již před týdnem se Československo oficiálně zavázalo odstoupit. Tedy vůbec nerozhodla o odstoupení československých území s většinou německého obyvatelstva. Tím též odpadá i často uváděný slogan „o nás bez nás“, což potvrzuje i preambule Mnichovské smlouvy: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie se zřetelem na ujednání, které bylo ohledně odstoupení sudetoněmeckého území již v zásadě docíleno, se shodly na následujících podmínkách a způsobech tohoto odstoupení…“