V jihomarockém přístavním městě Dakhla, v části země, která se jmenuje Západní Sahara, se v polovině března 2016 konalo již 2. africké Crans-Montana Forum za účasti více než 1000 delegátů ze 130 zemí světa. Pro mne to byla již (nebo snad teprve) druhá návštěva Maroka – o té první jsem podrobně (a pokud si vzpomínám velmi pozitivně) psal ve svých zápiscích v roce 2012 (viz můj text Zápisky z Maroka) a také v knize Zápisky z nových cest). Byl jsem tehdy na severu této velké země, ve Fesu a Rabatu, teď je to jih, navíc sporná Západní Sahara. Je to naprostá poušť.

Je to z Prahy daleko. Na letištích a v letadlech jsem byl při cestě tam 13 hodin. První zastávkou byl Řím. Pro člověka utrmáceného dlouhou (byť mírnou) zimou bylo osvěžující vidět, že je Itálie kolem Říma v polovině března už úplně zelená. Jel jsem z letiště Praha-Ruzyně na letiště Roma-Fiumicino, resp. tak o tom já staromódně uvažuji. Ukázalo se však, že letím z letiště Václava Havla na Aeroporto Leonardo da Vinci. Přejmenovat římské letiště podle staletí prověřené legendy asi smysl má (i když nevím proč), ale přejmenování ruzyňského letiště byla politická schválnost s velmi krátkodobým, tedy nestaletým nádechem. My jsme vždycky hloupější než zbytek světa a navzájem nenávistnější.

Zastávka v Itálii

Vždy je poučné přečíst si místní noviny. Jeden velký headline v Corriere della Sera se týkal toho, že dnes do Říma přiletí 1300 „ultras“ z pražské Sparty na zápas s Lazio Řím. V tlustém deníku (asi 80 stránek) to byla toho dne jediná zmínka o existenci naší země. (To, že jsme fotbal v Římě vyhráli 3:0, považuji za neuvěřitelné.) Pak mne zaujal smutný komentář jednoho italského staromilce, že si dnes v Itálii nikdo nevzpomněl na 155. výročí sjednocení Itálie, na jehož oslavách jsem při kulatém výročí před pěti lety byl přítomen jako osobní host prezidenta Napolitana.

Z domácí italské politiky byl nejzajímavější článek „Il nostro governo e il piu a sinitra della storia italiana“, neboli naše dnešní, myšleno italská, vláda je nejvíce nalevo v celé historii Itálie. Asi to bude pravda, jenom nevím, zda autor mluvil jen o moderní, tedy EU-Itálii, nebo měl na mysli i éru Mussoliniho? Korporativistická, čili post-demokratická a la Mussolini je Itálie (a Evropa) i dnes. V zahraničně-politické části novin byla i stránka o migraci. V nadpisu byla paní Angela titulována jako „la cancelliera la disunione“, kancléřka nejednoty. Ale o tom tyto zápisky bezprostředně nejsou.

Dnešní Maroko

Možná pár slov o Maroku jako zemi. Je to království, které má 35 miliónů obyvatel (z toho jen 14 % starších 55 let!). Započteme-li i Západní Saharu, pak má rozlohu více než 700 000 km2, což je skoro desetinásobek České republiky. Negramotnost stále ještě dosahuje 33 %, čili třetinu obyvatel. Novodobý stát vznikl v roce 1956 dohodou o nezávislosti s Francií a Španělskem. Země stojí na úctě ke králi a královské rodině (která vládne už od 17. století) a na „umírněném islámu“. Zaujalo mne, že má král na většině ministerstev „svého“ náměstka a že od pokusů o vojenský převrat v 70. letech je král i ministrem obrany a šéfem armády (ve vládě je sice jakýsi ministr obrany, ale má pouze administrativní úkoly).

Politicky je pro dnešek důležité, že v Maroku nebylo žádné „Arabské jaro“. Vzrušená atmosféra této doby však i v Maroku vedla k předčasným volbám a k vítězství umírněné islamistické strany (a la Turecko). V roce 2012 jsem s předsedou této nové vlády dlouze hovořil, udělal na mne velmi pozitivní dojem. Zval jsem ho k nám, ale české vlády – ani Nečasova, ani Sobotkova – neměly čas, či zájem. Měli bychom vědět, že Maroko nebylo zasaženo krizí let 2008-2009 a že si udržuje slušný ekonomický růst kolem 4 %. My máme s Marokem dlouhodobě aktivní obchodní bilanci a rychle rostoucí obrat zahraničního obchodu.

Pozapomenutá Západní Sahara

Po třech hodinách letu z Říma jsme v Casablance, ale jenom na letišti, takže se uličkami – vzpomínajícími na Audrey Hepburnovou – neprojdeme. Barva při příletu do Říma byla zelená, při přistávání v Casablance pískově hnědá. Už se hlásí Afrika. A písek. Z rozhovoru s paní velvyslankyní Froňkovou, se kterou jsem se setkal už při návštěvě v roce 2012 (říkala mi, že se mnou své čtyřleté velvyslancování v Maroku začínala i končí), jsem začal doceňovat stále nevyřešený problém sporu o Západní Saharu, kde je město Dakhla a tudíž i naše konference. Začínal jsem chápat, proč je právě tady – jako další potvrzení toho, že Západní Sahara (velká jako tři České republiky, ale mající jen 1 % obyvatel Maroka) patří této zemi.

O toto území se vedou spory od roku 1976, kdy ho opustily španělské koloniální síly. Na straně jedné je Maroko, na druhé osvobozenecké hnutí Polisario. V roce 1975 byl z Maroka vypraven tzv. zelený pochod, kterého se zúčastnilo 350 000 Maročanů, a tehdy byly zahájeny boje, které skončily až v roce 1991. Od té doby trvá nevyřešený stav (ač má Maroko asociační dohodu s EU a od roku 2008 i dohodu o přidružení). Hlavním protivníkem řešení je největší konkurent Maroka v regiónu – Alžírsko (snažící se o přístup k Atlantiku).

Velikost teritoria Maroka ukazuje i to, že let z Casablanky do Dakhla trvá více než dvě hodiny. Letadlo je plné účastníků konference. Povídám si s vedle mne sedící legendou amerického černošského hnutí už od 60. let, s Jessie Jacksonem, přes uličku sedí (rotující) prezident Bosny a Hercegoviny a za mnou poslanec rakouské Strany svobodných. O kus vedle seděla velmi angažovaná (jak ukázala ve svém projevu) první dáma Afghánistánu. To je jenom náznak struktury účastníků. Jak se ukázalo, nejdelší cestu měl člen vlády Solomon Islands – 33 hodin.

Vzhůru na konferenci

Přijeli jsme za tmy a jeli rovnou na „naši“ loď (obří výletní loď Rhapsody z italského Janova). Věděl jsem o tomto řešení, protože malá Dakhla (75 000 obyvatel) nemá dostatek kvalitních hotelů. Jak mi prozradil Petr Roman (jeden z prvních postceaušeskovských předsedů vlády Rumunska), loni bydleli v – prý luxusních – stanech na okraji pouště. Luxusní kajuta se dvěma místnostmi v 9. patře lodi je proti tomu asi normálnější.

Dakhla je příjemné, na africkou zemi velmi uklizené a čisté město bez jediného náznaku – pro rozvojové země typických – slums. Lidé jsou velmi dobře oblečeni, ženy v arabských šatech a šátcích. Základní věcí je písek, cokoli zeleného je jen, když se zavlažuje. Na všechny strany je poušť, jenom na západ je Atlantik. Západ slunce je proto úžasný. Nepřetržitě fouká vítr (což je něco, co naši turisté – a golfisté a cyklisté – znají z o něco severněji ležících Kanárských ostrovů).

Konference je primárně o Africe, o Africe, která už více méně rezignuje na vnější pomoc jak ze Západu, tak z Východu, a proto je ve francouzském nadpisu, francouzština dominuje, „la Coopération Sud-Sud“, neboli spolupráce jihu s jihem. Guvernér provincie přečetl kvalitní poselství krále Muhammeda VI., který je shodou okolností právě dnes na soukromé návštěvě v Praze. Král mluví o „na solidaritě založené hrdé Africe, která už není objektem jiných světadílů, ale symbolem pokroku“. Můj projev (anglická verze je na ZDE) byl – zdálo se mi – pro více než 1000 posluchačů – příliš akademický. V následujících hodinách za mnou ale chodili účastníci konference a říkali – jediný projev, kdy jsem nespal (Ind z Dillí), stejně skvělý projev jako u nás v Malajsku (ředitel Institute of Strategic Studies v Kuala Lumpur, který vzpomínal, že útok na mne v Chrastavě byl na titulních stránkách malajských deníků), vynikající projev (generální ředitel firmy Airbus), balzám na duši (rakouský poslanec za FPÖ), byl jste záchranou dnešního dne (srbský manželský pár z Bosny), etc.

Můj projev zdůrazňoval:

• nepřišel jsem dávat rady, vím, jak bezcenné byly rady, které jsme dostávali po pádu komunismu;
• Afrika si musí najít svou cestu, nikoli povinně akceptovat „pre-fabricated wisdom of foreign experts“ (stereotypní, předpřipravená moudra zahraničních expertů);
• tzv. zahraniční pomoc (od státu ke státu) je kontraproduktivní, usilujme o svobodný obchod, bez diskriminace a protekcionismu;
• je třeba budovat funkční státy (nikoli vytvářet celokontinentální vládu jako v Evropě);
• masová migrace není lidské právo, normální je nemigrovat.

(Multi)kulturní zážitky

První dáma Afghánistánu velmi dramaticky mluvila o rights, o právech, jako o něčem, na co mají lidé nárok. Snažil jsem se jí vysvětlit, že na práva není a nemůže být nárok, že práva jsou produktem (důsledkem) určitého, v historii zcela mimořádného uspořádání společnosti. Nemohou existovat před vznikem takové společnosti (mimochodem, to prokazuje hloupost západních bojovníků za „rule of law“ v naší rané post-komunistické éře). Tohle ale asi více než 1000 lidí na konferenci nenaučím. Když toto píšu, jeden Ind mluví o právu každého Inda na toaletní papír!

Téma multikulturalita a multikulturalismus. Opět strašně nepochopené téma. Různost, diverzita, alternativnost kultury je něco, co na takovéto konferenci zažíváte pořád. Evropská, bílá „rasa“ je zde v naprosté menšině. Při obědě sedí vedle mne dáma středního věku, říká mi, že je „Lebanese Brazilian“ ve funkci ředitelky marocké exportní agentury. Sbírka oděvů žen, ale i mužů je neuvěřitelná, nikdy jsem nic takového neviděl. Manželka prezidenta Islamistické republiky Gambie má sice africký „hábit“, ale basebalovou čepici! Ne šátek. To je autentické, přirozené. To nikomu neberu.

Multikulturalismus je ale něco jiného. Je to násilný útok na jednotu, stejnost, homogenitu, na staletí utvářené hodnoty a způsoby života pod heslem, že je toto vidění světa apriori špatné, že se tím něco ztrácí, že je to nedoceňování jiného, že to má být změněno. Tak si to představují kancléřka Merkelová a prezident Gauck a spolu s nimi jejich „fellow travelers“ – evropský elitářský předvoj, který nás chce vést do lepší budoucnosti. Proto jejich podpora masové migrace do Evropy. Jeden z večerů byla organizována večeře na pevnině s velmi impozantními a působivými marockými (i pouštními) zpěvy a tanci. Nejvíce upoutaly tři dámy s průměrnou váhou 100-120 kilogramů, tančící do rytmu bubnů s neuvěřitelnou vervou a grácií. Při exotice slavnostní večeře to bylo moc pěkné (jen ta hudba moc hlasitá), ale něco jiného by bylo mít to jako každodennost na Smíchově ve Žďáře nad Sázavou, nebo v Břeclavi.

Při nedělním obědě jsem seděl vedle dvou Francouzů, jeden z nich byl executive director společnosti s na první pohled šíleným názvem „Global Solutions“, sídlící v Londýně. Když mi dal svou vizitku, hned jsem se ptal, jak mohou být globální řešení, vždyť řešení jsou jen a jedině lokální. I život je jen lokální. Vůbec mi nerozuměl. Byl to skutečně globální člověk (s velmi francouzskou angličtinou). Byl to také milovník Evropské unie (děsící se možného – pro mne bohužel nemožného – odchodu Británie z EU) a přesvědčený multikulturalista. Ptal jsem se jich obou, jestli četli Houellebecqovo Podvolení. Odpověď logická, ale agresivně formulovaná – knihy tohoto autora by nikdy nevzali do ruky.

Nejhorší ze všeho je oxid uhličitý

Téma globální oteplování alias klimatické změny. Víra v tuto věc je agresivní a absolutní. Vzal jsem si kvůli sluníčku čepici s nápisem Climate Sceptic, kterou jsem kdysi dostal v Chicagu a kterou už řadu let rád nosím. Skoro s nikým o tom nejde mluvit, věta proti větě nestačí. Chtělo by to knihu proti knize, ale jsou zde vesměs lidé, kteří knihy nečtou. Čtou jen nadpisy, věcný argument nehledají.

Myšlence globálního oteplování způsobeného člověkem uvěřili. Buď proto, že věří každé katastroficky znějící zprávě, což je postoj dnešního neukotveného, nikoli na zemi stojícího člověka, hltajícího večerní televizní zprávy. Věří propagandisticky znějícím mediálním, do nekonečna opakovaným větám.

Když to říkají v televizi, musí to přece být pravda! Navíc svou velmi zavádějící roli hrají obrázky roztomilých ledních medvědů na praskajících ledových krách. Tito lidé kontraargumenty slyšet nechtějí. Říkat jim, že za posledních 100 let se – při všech nemalých problémech měření – globální teplota zvýšila jen o 0,7-0,8 Celsia je zbytečné. Říkat jim, že se o vlivu CO2 na globální teplotu vedou velké spory, také nepomáhá. Scientistní argumenty jsou pro ně složité. Říkat jim, že ve 20. století globální teplota rostla jen ve dvou obdobích – 1910-1940 a 1976-98 – je také zbytečné. I když emise CO2 rostly nepřetržitě. Navíc od roku 1998 globální průměrná teplota neroste (snad až teď s příchodem El Nino), ač díky obrovskému ekonomickému vzestupu zemí třetího světa za tuto dobu člověk vypustil do ovzduší 30 % (!) všech emisí od počátku průmyslové revoluce před čtvrtinou tisíciletí. Ty předchozí emise na globální teplotu působily – ty dnešní nikoli? Nebo je těch vlivů na klima daleko více než CO2, na kterém svůj byznys – politický i ekonomický – postavil Al Gore?

Vedle důvěřivých posluchačů televizního zpravodajství jsou ale ještě ti nikoli neutrální. Na straně jedné výrobci elektrické energie z nefosilních zdrojů, kteří bojují za tučné státní dotace, na straně druhé vědci, kteří jsou od států štědře subvencováni, kdykoli se jim podaří zveličit katastrofické následky klimatických změn. A to tyto vlády rády dělají (za peníze jiných), protože vypadají, že se starají o budoucnost lidstva. Je to všechno strašně nedůstojné. Ale o to politicky více lákavé. (A to nechci přejít k diskusi o tom, je-li stát chytřejší než trh, což si mysleli komunističtí centrální plánovači v minulosti. Dnes si to myslí naši bojovníci s počasím a klimatem.)

V Dakhla věří v tuto iracionální doktrínu prakticky všichni. Jsou zde lidé, kteří chtějí být plánovači našich životů. Stále si říkám – mám tu být či nikoli? Desítky lidí, kteří přicházejí a ptají se, zda nemám tištěnou verzi svého projevu, mne ale přesvědčují, že tady být mám.

Na palubě

V sobotu jsme odpoledne utekli z konference a odjeli asi 30 kilometrů pouští do něčeho, co by se dalo nazvat přímořské letovisko. Velmi, velmi prosté. Z asfaltové silnice jsou to ještě asi tři kilometry po písku (tak nějak si představuji rallye Paříž-Dakar) a pak se objevil malý areál – ráj windsurfingu. Vichr, nehluboký záliv a přijatelná – pro Středoevropana i v březnu – teplota vody. Asi jsem se ale na sluníčku spálil.

Po dvou dnech jednání na pevnině, v místním kongresovém centru (a spaní na lodi), se v neděli ráno vydáváme na dvoudenní plavbu do Casablanky. Konference dále pokračuje. Loď je tak velká, že člověk moře moc nevnímá, ale sedět venku na palubě a psát tyto zápisky je úžasný pocit. Plavbu na lodi jsem ještě nikdy neabsolvoval, má to své kouzlo. Při absenci alkoholu v Maroku, i vína, ač je Maroko velký výrobce a vývozce vína, je první sklenka na palubě italské lodi moc příjemná. Svou zvláštnost má i odříznutí od mobilů. A po africké hudbě je ta italská (či západní) pop-music milá. Večer byl i africký jazz.

Být na lodi je pro našince zvláštní. Moře je svou velikostí nesrovnatelné s ničím jiným, i z pevniny máte tento pocit, ale na lodi je to ještě intenzivnější. Žádnou mořskou nemoc jsem necítil, ale občas se člověk musel přidržet, protože to houpalo. Z lodi se nedá vystoupit, člověk musí přijmout ten omezený prostor, je to – jakmile člověk překoná tento, v něčem limitující pocit – chvíle k zastavení se, k přemýšlení, ke čtení. I ke psaní nadprůměrně dlouhých zápisků.

Loď je italská, pro mne jazykově bližší než arabsko-francouzský svět na marocké pevnině. Zaujali mne dva italští číšníci ve VIP restauraci – seděl jsem zrovna s bývalým marockým ministrem financí (v 60. letech byl předsedou Marockého svazu studentstva, jezdil do Prahy, kde bylo světové centrum tohoto svazu a osobně se znal s Jiřím Pelikánem) a s ministrem turistiky Konžské demokratické republiky (chtěl seznámit s naším ministrem turistiky – říkal jsem mu, že máme turisty a proto nepotřebujeme ministerstvo). Dal jsem jim svou francouzskou knihu „Sauver les démocraties en Europe“ (Zachraňme demokracii v Evropě), která vyšla v roce 2012 v Paříži. Číšníci se nám dívali přes rameno a pak mi jeden z nich řekl, jestli nemám ještě jednu knihu, že to je zásadní téma! Dal jsem mu svou italskou knížku „Evropská integrace bez iluzí“.

Poslední část cesty

Tématem konference nebyla migrace. V Africe být asi ani nemohla. Současný evropský migrační problém je pro ně věc „z doslechu“. Navíc je Afrika stále ještě do značné míry kontinentem nikoli států, ale kmenových společenství, občanský princip je teprve ve svých počátcích. Konžský ministr mi říkal, že mají v zemi 289 velmi se lišících dialektů. Nicméně, pocit z – pro Afriku nikoli úplně typického – Maroka je ten, že se jedná o svébytnou, plnou a silnou kulturu a civilizaci, z níž utíkají jen ti, kteří v ní neobstojí, kteří v ní nejsou úspěšní. I tak bychom měli vnímat dnešní masovou migraci do Evropy – přicházejí primárně ti doma neúspěšní.

V úterý v ranních hodinách loď připlouvá do Casablanky a konference končí. Prezident nadace Crans-Montana Forum Jean Paul Carteron má asi nadpřirozenou sílu toto všechno dát dohromady. Nepochybně i schopnost nalézt dost sponzorů. Náklady musí být obrovské. Když jsem tuto větu psal, šel náhodou kolem mne, tak jsem mu to přeložil. Opakoval mi, že je to všechno o „networking“, nikdo nejede na konference „to make notes“. Asi budu muset rezignovat na poctivé psaní projevů.

Ano, bylo to více o „networking“, než o dialogu. Totéž bylo v říjnu na Rhodosu (kde se to ale přímo jmenuje Dialog civilizací) a bude za dva týdny v Istanbulu, kam opět po roce pojedu – tématem je migrace a nový konflikt Západu a Východu.

Poslední noc na lodi byla dost „houpavá“. Ráno rychlé vylodění v Casablance, dlouhá cesta na letiště zacpanými ulicemi města a let do Paříže. Po dvou hodinách čekání a už skoro krátkém letu konečně opět Praha. Stálo to za to, člověk se musí stále učit.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele