Volby jsou vnímány jako unikátní, protože jsou mírovým způsobem řešení konfliktů, rozdílných zájmů a hodnot v pluralitní společnosti, což v angličtině lapidárně vyjadřuje rčení Ballot, not bullet (volební lístek, ne kulka). Volby mají předurčit, jaká témata a jakým způsobem budou řešena. Z mnoha společenských problémů a konfliktů, mnohdy dílčích a často malicherných, kandidáti usilující o politické posty vybírají problémy, které vnímají jako důležité, a ve volební kampani nabízejí způsob jejich řešení. Volič vše promyslí a volí ty strany či osobnosti, jež nabízejí z jeho hlediska řešení závažných problémů kvalitním způsobem. Ten, kdo ve volbách vyhraje, pak své sliby realizuje.

A dost. Nevím, jestli čtenář měl dost trpělivosti, aby dočetl první odstavec. Ne že by ten text byl nepravdivý, jako ideální model (nejlépe v laboratorních podmínkách ideální společnosti) jej lze jistě použít. Ale nešťastný volič, který sleduje volební cvrkot, tj. kampaně a jejich komentáře, má pocit, že nepřítel je před branami a že jeho hlas v krajských, případně i v senátních volbách, sice zásadním způsobem neovlivní, jak se mu bude v jeho kraji žít, ale předurčí osudy této země, Evropy a možná i světa na další desetiletí. Zdá se, že ve hře je (ne)řešení migrační krize, zachování či pád Evropské unie (a tím globální rovnováha), udržení či pád vládní koalice, politická budoucnost všech šéfů politických stran (kromě Babiše).

Béčkové hlasování

O co vlastně tedy v krajských a senátních volbách jde? Obecně mezi politology panuje shoda, že se (podobně jako evropské volby) řadí mezi volby druhého řádu, tj. volby, které se vyznačují nižší účastí voličů, přičemž voliči, kteří k volebním urnám přicházejí, svou účast využívají k vyjádření (ne)spokojenosti se současnou vládou. Na rozdíl od místních voleb (pomineme-li velká města) je hlasování v krajských a senátních volbách výrazně ovlivněno stranickými preferencemi voličů, volí se spíše tradiční strany nežli různá ad hoc uskupení nezávislých či sdružení „Pro“ (něco). I když, kdo ví. Trendy posledních let spolu s otřesy stranického systému naznačují, že může dojít k překvapení.

Co jsou ale momentálně tradiční strany? Odpověď není tak jednoduchá. ČSSD, KSČM, KDU-ČSL, ODS budou asi voliči vnímané jako tradiční; podobně asi i TOP 09. Bez ohledu na neexistující tradici, vzhledem k parlamentnímu a hlavně vládnímu působení budou k Babišovu „hnutí ANO“ voliči přistupovat také stranicky, nikoli jako k nestranické alternativě. Z hlediska stranickosti/nestranickosti při oslovování voličů jsou velkou neznámou Starostové – zakotvení ve „velké“ politice se silným regionálním a místním zázemím mají šanci uspět. Navíc si zde i ověří, zda samostatná značka (či spojení s jinými seskupeními) může fungovat i pro parlamentní volby.