Milý Mílo, přišla chvíle rozloučení, naše 27 leté manželství je u konce. Co k němu říct? Byl jsi výjimečný člověk, a život s výjimečnou osobností není průměrný nebo obyčejný. Nemůže být takový. Abych tak řekla, pro mě to byly roky nepohodlné, ale učit se od tebe a sledovat tě bylo inspirativní. Naučila jsem se od tebe především používat vlastní mozek, dívat se na fakta z různých úhlů, pochybovat, ověřovat si informace a hledat v pramenech.

Když ses narodil, Sudičky ti přály, dostal jsi od nich inteligenci, potřebu vědění, charakter, obětavost, silné sociální cítění, solidárnost. To ti nadělily dvakrát. Pracovitost ti daly aspoň třikrát. Vlastně si nevzpomínám, že by sis někdy udělal pár dní volno, pořád jsi něco četl, psal, studoval, něco pro někoho dělal, zařizoval, sháněl, pracoval jsi o nocích, nebyl jsi doma po večerech, ani o víkendech ani o dovolených. Křížem krážem jsi projezdil republiku, pomáhal jsi zdarma každému, kdo se na tebe obrátil, a rozdával jsi peníze bez rozmyslu. Na sebe jsi vůbec nedbal, nestaral ses o sebe. Spal jsi 4- 5 hodin denně. Nechápala jsem, kde se v tobě bere tolik energie.

A tvoje nedostatky? Odmítal sis připustit, že tvoje schopnosti a síly mají hranice, že nemůžeš spasit svět. A vůbec, absolutně vůbec jsi neměl instinkt na lidi. Měl jsi neotřesitelnou víru v lidskou slušnost, v lidskou dobrotu. Domníval ses, že když se ty chováš k lidem férově a otevřeně, je samozřejmé, že se k tobě budou chovat stejně. Jenže to je chybná premisa. Časem tě obklopili tě lidé, pro které je čestné slovo prázdná fráze a podání ruky prázdné gesto, zatímco pro tebe to byl závazek. Mezi takovými osobami jsi nemohl obstát. Důvěřoval jsi, ale neprověřoval.

Přesto, že ses doslova rozdával pro druhé, měl jsi hodně nepřátel. Já vím proč. Samozřejmě že tvoje nadprůměrné IQ iritovalo primitivy. Ale především jsi byl černým svědomím lidí, kteří mají ohebnou páteř a pružné svědomí, morálním políčkem těm, kteří mění své zásady jako ponožky a kteří utekli od povinností ke korytům. Lidem bez charakteru jsi ukazoval, že se dá žít zásadově, nezištně a čestně. Bohužel jsi měl zavilé nepřátele i ve svých vlastních řadách. O to byli zákeřnější.

Charakter člověka netkví v jeho politickém přesvědčení. Charakterní člověk nemění své názory a postoje s ohledem na jejich momentální výhodnost a podle nálad v okolí.  V tom jsi byl opravdový charakter. Ti, kteří do tebe kopali a kopou i po tvé smrti jen kvůli tvému přesvědčení, jsou ze stejného těsta jako sekyráři z 50. let nebo aparátčíci normalizace. Jsou strůjci nových bezpráví a předávají svou nenávist dalším generacím. Je úplně jedno, jestli jsou v partaji rudé, modré, oranžové, pruhované nebo žádné. Najdou se všude. Opakuji, charakter člověka netkví v politickém přesvědčení.

Byl jsi nepohodlný jako český i jako evropský politik. Dával jsi hlasitě najevo své kritické názory na privatizaci, na zničení zemědělství, na církevní restituce, na současný špatný stav EU, na probíhající islamizaci Evropy, na nebezpečí TTIP, na válku na Ukrajině, na krymské události, na roli USA, atakdále atakdále. Jenže v ovzduší pravdy a lásky nejsou oponentní názory vítány.

Tvoje pověst a tvoje čest byly právě proto, že jsi byl nepohodlným politikem, cíleně a promyšleně cupovány, byl jsi programově ostouzen, pronásledován a zesměšňován. Kdybys byl kývač nebo šedý průměr, jako je drtivá většina našich politiků, nic takového by se nedělo. Neznám jiného politika, kterého by novináři ničili jako tebe, snad s výjimkou Zemana ve funkci prezidenta. Ty jsi, Mílo, strašně přeceňoval inteligenci lidí. Roky jsem na tebe naléhala, aby ses mediálním lžím bránil, ale ty jsi mi vždycky řekl- nebudu svůj drahocenný čas ztrácet ve sporech s hlupáky. Lidi jsou inteligentní a přece musí vědět, kde je pravda.  Ale to ses fatálně spletl. Lidi nechtějí myslet. 

Po tvé smrti jedno čtené médium napsalo- Ransdorf  byl politik, proslulý svými průšvihy, ne politickou aktivitou. Ale KDO se postaral, aby se o tobě psalo výhradně negativně? Čí zájem byl, aby se o tvé práci nevědělo absolutně nic? Kdo zveličoval tvé problémy, kdo o tobě vymýšlel lži, rozšiřoval je a čas od času znovu protáhnul zprávami, jen aby se na ně nezapomnělo? Měli jste možnost dozvědět se aspoň z našich nezávislých veřejnoprávních médií, které si povinně platíte, pravdivé informace o Mílově práci? MĚLI??? Předsedkyně tvé frakce Gabi Zimmer prohlásila: „Jako člen Evropského parlamentu a naší frakce byl velmi aktivní. Lidé, kteří ho dobře znali a kteří měli možnost s Miloslavem pracovat, ví, že byl intelektuál vysokého kalibru a dříč“. PÁNI NOVINÁŘI, VELMI AKTIVNÍ A DŘÍČ!!!

Tvoje dluhy, to bylo sousto. Kde byl jejich počátek? Je pravda, že na penězích jsi nelpěl, dával jsi je každému, kdo natáhl ruku, ale to byly částky, které nepřesahovaly tvé příjmy. Doma sice chyběly, ale dalo se. Jenže v roce 2004 tě vedení strany jmenovalo lídrem do eurovoleb a jako lídr jsi byl zodpovědný za výsledek. Zodpovědnost jsi měl, peníze na kampaň jsi nedostal. Tenkrát jsi měl ale tak dobrou pověst a důvěru lidí, že se ti podařilo zajistit kampaň penězi sponzorů. Obstál jsi skvěle a do europarlamentu přivedl pět poslanců. Stejná situace se opakovala v roce 2009. Strana požadovala totožný výsledek a opět zadarmo. Ale sponzoři na poslední chvíli odstoupili. A ty, místo abys na ÚV řekl soudruzi, takhle ne, politika bez peněz se dělat nedá, sis začal půjčovat. Za mými zády sis napůjčoval milionové částky, a bohužel i u pochybných lidí a spekulantů. Tvoje poznámky, které po tobě nyní nacházím, jsou výmluvné. To byl začátek našeho konce a vytloukání klínu klínem. Pět mandátů se nepodařilo obhájit, obhájily se pouze čtyři a byl jsi za to vedením nevybíravě kritizován. O posledních eurovolbách dostal místo lídra a nevídanou finanční podporu někdo jiný, s výsledkem hubených tří mandátů. Tuto poslední kampaň jsi musel dělat po své linii, financovat si ji sám, a dokázal jsi nemožné, obhájil jsi svůj post, z nevolitelného místa. Jenže těch dluhů už bylo moc. Za finanční pomoc pro dnešní den, která mi byla nabídnuta – já jsem za nikým nešla a nikoho jsem o nic nežádala!- za tuto finanční pomoc jsem vděčná, ale nikdy bych ji nepotřebovala a nepřijala, kdybys svou rodinu ve prospěch strany neožebračil.

Jednou jsem se neudržela a vykřičela na tebe všechno, co mi vadilo a co mě zraňovalo. Že od roku 1990, kdy ses dal bez porady se mnou do vysoké politiky, kdy jsi začal zachraňovat zdiskreditovanou komunistickou stranu v té nejhorší myslitelné době, že od té doby nemám partnera, dcera nemá otce, že jsem stále bez peněz a že naše příjmení je stigma. Ty jsi mi odpověděl- bral jsem to jako své poslání. Já vím, asi jsi nemohl jinak. Jenže tohle tvoje poslání nás zničilo.

Mílo, chci, abys věděl jednu věc: obrátila jsem se na vládu a parlament České republiky. Žádám je, aby prošetřili veškeré okolnosti, vedoucí tvé náhlé smrti. V první řadě aby kontaktovali Švýcarsko a trvali na vyšetření bankovní kauzy, která, pokud tě přímo nezabila, ti život ukrátila. Rovněž trvám na vysvětlení, proč tě nekontaktoval a nepomohl nikdo z kompetentních českých orgánů. Tvého problému byly plné noviny, ale české velvyslanectví ve Švýcarsku si asi zrovna dalo pauzu. Není náhodou úkolem ambasád pomáhat svým občanům v nesnázích? Nikdo kompetentní si v Praze nezavolal švýcarského velvyslance a nežádal od něj, aby sehnal jakékoli informace. Nechali tě v tom úplně samotného. Nedostalo se ti sebemenší pomoci, o to většímu posměchu, pohrdání a pranýřování jsi byl vystaven. Není tajemstvím, že ses zabýval švýcarskými spícími účty. Sumy. které na nich jsou, by mohly být využity k zastavení islamizace Evropy, ale to už bude úkol pro jiné. Odváží – li se toho vůbec někdo.

Před pár týdny jsem tě pozdě v noci viděla, jak zase něco píšeš, a zlobila jsem se na tebe, proč si radši neodpočineš. Vypadal jsi hrozně. Vyčerpaně, zdeptaně. Zeptala jsem se, na čem pracuješ, a ty jsi odpověděl, že na studii o Bolívarovi, o konci jeho života. Dost hloupě jsem se zeptala: kdo to byl? To je národní hrdina Jihoameričanů. Co tě na něj zaujalo, prosím tě? Odpověděl jsi: přesto, že toho tolik udělal pro lidi a pro svou zemi, skončil svůj život jako zrazený, v zavržení a v chudobě.  Překvapeně jsem se na tebe podívala a řekla: ty se cítíš jako Bolívar! Zadíval ses mi do očí a vyčerpaně odpověděl - ano. 

Když mě vedle tebe potkalo něco špatného, bylo to výhradně v souvislosti s tvou politickou angažovaností. Aneta si užila šikany už od mateřské školy, kdy jí děti říkaly, my si s tebou nesmíme hrát, rodiče nám to zakázali, protože tvůj táta je komouš, já – po nedobrovolném odchodu z Filozofické fakulty- už šest let nemůžu sehnat práci.

Dnes ti dávám poslední sbohem. Děkuji ti za léta vedle tebe. Děkuji ti za Anetu. Je to úžasná, skvělá dcera, která má všechny tvoje nejlepší vlastnosti, ale naštěstí vyvážené a v přiměřené míře. Nechci ti nic zazlívat. Ať jsem s tebou prožila cokoliv, nikdy jsem tě nepřestala respektovat a uznávat.