Říká se tomu kvantitativní uvolňování a znamená to rozhodnutí centrální banky nakupovat i takové dluhopisy, které by nikdo nekoupil, a tím uvolnit do oběhu peníze. Nyní se do toho pustila i Evropská centrální banka v rozsahu 60 miliard euro měsíčně. Její guvernér Mario Draghi přitom prohlásil, že vyslechl tolik volání po takovém programu z nejvyšších míst, že o tom ani nemusel nechat formálně hlasovat. Členové bankovní rady se podle jeho slov shodli, že nákup aktiv je legálním nástrojem měnové politiky, ale po zásadní diskusi, ve které zazněly rozdílné názory, zda se do toho pustit právě teď. Podpořila ho prý „velká většina“.

Není pochyb, že bylo o čem diskutovat. Nikde není psáno, že peníze samy něco zmůžou. Někdy jsou motorem ekonomiky, a jindy jsou to papírky (a elektronické záznamy), které stojí v cestě. Drtivá většina dnešních peněz – přes 99 procent – obíhá ve spekulativních obchodech, takže reálnou ekonomiku obsluhuje jen necelé jedno procento měny. A pokud se objeví nějaké peníze navíc, je velice pravděpodobné, že skončí jako přírůstky na účtech bank, nadále izolovány od lidí, kteří něco opravdu dělají. Když o nástrojích na povzbuzení poptávky uvažoval velký Milton Friedman, moc tomu nevěřil a doporučil v nadsázce raději peníze „shazované z helikoptéry“. Nebo aby to nebylo bezpracné, aby jedna parta dělníků peníze zakopávala a druhá je zase vykopávala. Jen tak se dostanou k lidem.

ECB byla až dosud relativně pasívní a napůjčovala jen asi dvojnásobek HDP, ve srovnání s americkou Fed nebo Bank of England, které už poskytly pětinásobek HDP. Fed Od roku 2013 vystupňovala kvantitativní uvolňování také Bank of Japan. ECB nakupovala dluhopisy v letech 2011 – 2012, ale šlo o střednědobé operace, které už jsou splaceny. Šéf ECB Mario Draghi dlouho hledal právní cesty, jak splnit to, co slíbil krátce po svém nástupu, že „euro udrží, ať to stojí, co to stojí“. Nyní má oporu v předběžném rozhodnutí Evropského soudního dvora, že kvantitativní uvolňování se vejde do mandátu ECB, je přiměřeným krokem v dané situaci. Je však na Draghim, jak se vypořádá s tím, že společnou měnu používají suverénní státy ve velice rozdílné finanční situaci.