Je už to 35 let, co pokus spojený se závazkem k 1. máji skončil výbuchem reaktoru v ukrajinském Černobylu u Kyjeva. Pár dní poté startoval v Kyjevě cyklistický Závod míru, hned po májovém pochodu, který se konal i pod tím černým mrakem. Lidem se lhalo, že o nic nejde.

Dnes už jsme s tím májováním i závazkovým hnutím vlažnější. Doba se změnila, lže se taky jinak. To však neznamená, že problém zůstal zapouzdřen kdesi v historii. Ostatně, 11 let předtím se začal tavit náš první jaderný reaktor A1. Nebouchnul, ale skončil už po dvou letech provozu. Havárie je možná.

Na téma jaderných havárií jsem před lety absolvoval mezinárodní konferenci. Dozvěděl jsem se tam, že jaderná elektrárna nikdy nedoplatila na to, co bylo považováno za její hlavní riziko. To bylo systematicky zvládáno. Jenže vždycky se objevila nějaká nečekaná chyba. V americké elektrárně Three Miles Island obsluha neměla sílu na otočení zaseklého kritického ventilu. V Černobylu chtělo vedení medaili za drobnou úsporu energie využitím zbytkové páry po vypnutí systému. Ve Fukušimě se zalily baterky náhradního zdroje čerpadel chlazení. V Česku obsluha přehlédla drobné kuličky silikagelu z roztrženého pytlíku, protože pronikly dovnitř palivové tyče. V současné době začíná být problém s chladicí vodou v řekách. Opakovaně polosuché Labe nevěští nic dobrého. Zatím se nic nestalo.