Stejný jev lze studovat i na dokumentech Evropské komise. Detailní pohled na výzkum, inovace a konkurenceschopnost nabízí výroční hodnocení ČR (Reseaarch and Innovation performance in Czech Republic. Country Profile 2013), které bylo právě zveřejněno.

Vyznívá velice nelichotivě. Aby bylo jasno – nejde o peníze: „Přestože veřejné výdaje na výzkum a vývoj (public R&D intensity) na úrovni 0,72 % HDP jsou srovnatelné s průměrem EU, míra excelence vědy a techniky a množství vyprodukovaného intelektuálního vlastnictví je hluboce pod unijním průměrem.“

Jde totiž o to, jak jsou peníze přidělovány a využívány. Česká metoda vyhodnocování výsledků výzkumu, kterým se přidělování peněz řídí, je označena jednoduše jako nevhodná (inadequate). Jedná se o známý „kafemlejnek“, který sleduje hlavně objem, počty písmen. Víc dá tomu, kdo do něj víc nasype.

Podnikové investice do výzkumu a vývoje jsou poměrně nízké, inovační výkonnost země je „suboptimální“, rostoucí přínos pro zahraniční obchod je patrný hlavně u technologií střední úrovně, nikoliv hi-tec, vypočítává Evropská komise. Uvedena je rovněž nedostatečná kvalita vědeckých a technologických výstupů vědecké základny, nízká míra spolupráce mezi vědeckou základnou a podnikatelským sektorem a nízká schopnost domácích firem přijímat výsledky výzkumu (poor absortive capacity). „Podniky nepovažují univerzity a veřejné výzkumné organizace za klíčové partnery pro své inovační aktivity.“

Mnoho těchto slabin je české vládě známo a najdeme je ve Strategii mezinárodní konkurenceschopnosti ČR na období 2012 až 2020, která byla znovu na stole i při nedávném jednání tripartity. Stáhl jsem si ji z webu Asociace samostatných odborů ASO, která vzorově zveřejňuje podklady pro tato jednání.

Uvedená strategie především poukazuje na to, že dlouhodobému řízení výzkumu a vývoje (VaV) se nikdo nevěnuje, chybí koordinační orgán, který by překlenul rezortní roztříštěnost a kompetence mnoha různých orgánů státní správy. (Podobný jev je patrný i jinde, třeba u stavebnictví.) Moc vylepšení stávajícího stavu není k dispozici, lepší by bylo koncepčně nové řešení opřené o nový zákon.

Komickou pasáž připomíná ohlédnutí za minulými strategiemi. Sepsána jich byla spousta, ale tím jejich život obyčejně končí, nikdo se nezabývá vyhodnocením předchozích strategií a politik. Rozpočty řeší nejbližší rok a k tomu dva roky výhledu. Výzkumné instituce se pak soustřeďují na produkci takových výsledků, které ospravedlní dostatečné institucionální financování (na platy, nájmy, energie). Pravidla jsou nastavena tak, že vyhrát se dá jen v běhu na místě.

Dlouhodobé perspektivy nikdo neudá. Jenže velké investice do výzkumné infrastruktury, ony superpočítače a superlasery, budou vyžadovat dlouhodobě velké zdroje i na provozní náklady, se kterými se nepočítalo. Zajištění dlouhodobé udržitelnosti těchto výzkumných kapacit je tak ve zmíněné strategii označeno za „novou výzvu“. Možná nový vědní obor - sehnat prachy bude věda...

Velká pozornost je věnována potřebě komercializace výsledků VaV, „transferu technologií“, podpoře inovačního podnikání, aktivizaci soukromých zdrojů. Ale jak je k tomu přinutit? Zbožné přání obsahuje představa, že nadnárodní firmy, které u nás operují, k nám přenesou i větší podíl originálních inovačních a výzkumných aktivit. Přirozený odběratel inovací v podobě kvalitních domácích podniků však chybí.

Jak ho vydupat ze země? To už ve strategii není. Je to dáno celkovým zahleděním české hospodářské politiky do minulosti, do představ, že je možný nějaký hospodářský život po životě v podobě obnovy ekonomiky pohřbené kuponovou privatizací a mezinárodním výprodejem. Že naši slavní strojaři, energetici, huťaři a další, kdo tvořili „kovárnu“ tábora míru a socialismu, znovu vydupou ze země starý věhlas a dávné trhy, jen když k tomu budou mít dost jaderné energie, a taky nějaký ten průplav. Že pracovní místa vznikají jen ve velkých fabrikách a dá se tomu pomoci shora.

Jenže svět se změnil, může za to globalizace a věda. Globalizace přeměnila naše velké plány na trpaslíky, vždycky se najde na trhu někdo, kdo je stokrát větší a dokáže využít afrických mezd. Na druhou stranu, věda by nás z toho mohla vyprostit. To, co dříve dokázaly jen velké podniky, lze dneska dělat i v malém, možná i na vývoz, ale hlavně pro domácí spotřebu.

Velké ocelárny všude ve světě položily „minimills“, vysoce automatizované menší kapacity se zákaznickou produkcí na míru. Kdeco se zmenšuje a přizpůsobuje místním podmínkám, jak potvrzují fandové, kteří si doma pečou kváskový chleba a vaří pivo. Globalizace není hrozba tam, kde je vytlačována soběstačností. Určitý objem základních potřeb si lidé mohou na mnoha místech zajišťovat sami, pokud k tomu dostanou příležitost.

Může být rolí regionálních univerzit, jak vyhledávat potenciál svého okolí, možnosti robotizace, síťování, organizační a sociální inovace a pomáhat tak strukturám, které se do toho pustí. Není to řešení pro všechny, ale musí se nějak začít a ukázat funkční příklad, který vytvoří rámec pro další debatu. Stát může pomoci vytvořením právního rámce soběstačnosti.

A politickou kariéru mohou nabídnut volební programy, které budou obsahovat nejen Rekonstrukci státu, ale taky Rekonstrukci bank (větší podíl veřejného a družstevního sektoru na regionální a lokální úrovni), Rekonstrukci veřejného výzkumu a vzdělávání (cílená výzkumná podpora a vzdělávací a poradenská činnost pro lokální aktivity soběstačnosti) a Rekonstrukci obcí (pozemková reforma pro místní družstevní výrobu potravin, obnovu úrodnosti půdy a pro levné bydlení rezidentů).