To je teorie, od které se ale orgány činné v trestním řízení občas odchylují k selektivnímu výkonu spravedlnosti: snadno si najdou záminku ke skřípnutí toho, kdo je „zlobí“ nebo k nadržování spolupracujícím. V případě „práskačů“ dokonce překračují hranice institutu spolupracujícího obviněného. Pro názornost uvedu několik příkladů ze života.

Tak například bulvár se hned 2. ledna 2015 popásl na nevyhovění Nejvyšším soudem ČR dovolání bývalých úředníků ministerstva spravedlnosti Vlastimila Matuly a Vladimíra Chrásteckého. Noviny uváděly zprávu vpravdě bulvárními titulky, navozujícími zdání senzace, například „Soudce a úředník nadržovali zlodějům, jejich trest platí“, „Soudce a úředník z ministerstva dostali trest za nadržování zlodějům, kteří ukradli 74 milionů“ a dokonce „Soud odmítl odvolání soudce, který nadržoval zlodějům 74 milionů“, jímž svedl pozornost pouze k Vlastimilu Matulovi. Také v televizním a rozhlasovém vysílání zněla zpráva s nádechem senzace. Senzačnost měla spočívat ve skutečnosti, že se čehosi dopustil soudce a byl za to po zásluze potrestán. Skutečnost je ale taková, že Vlastimil Matula byl sice povoláním soudce, ale v dané věci působil jako úředník na nejnižším stupni hierarchie ministerstva, takže na jeho čin nelze pohlížet jako na provinění soudce. Orgány činné v trestním řízení si proto nemusely vyžádat souhlas prezidenta republiky k jeho trestnímu stíhání. Z uvedeného také vyplývá, že nebylo na místě zanedbat odpovědnost Matulových nadřízených.

Písemné vyhotovení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR s datem vyřízení věci dne 30. prosince 2014 není dosud dostupné, takže důvody pro nevyhovění dovolání nejsou známé. Nicméně je dost důvodů k několika poznámkám na okraj.

Věcí jsem se zabýval od okamžiku, kdy dětinský Jiří Pospíšil na začátku svého druhého ministerského mandátu v rámci rozkopávání báboviček, které si na jeho písečku uplácala holčička exministryně Daniela Kovářová, vzal zpět stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzených Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, kvůli jejímuž koncipování se později dostali Vlastimil Matula Vladimír Chrástecký před soud. Zrušil tím také platnost rozhodnutí paní  ministryně o přerušení výkonu trestu a přeměnil výlet odsouzených do Thajska na útěk před spravedlností.

Sledoval jsem pak celé soudní řízení. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR mě překvapilo, ale bez znalosti jeho textu se k němu nemohu vyjádřit. Nicméně se znalostí věci si i tak dovoluji předjímat, že případ nekončí. Předpokládám, že odsouzení se obrátí na Ústavní soud ČR a v krajním případě dále na Evropský soud pro lidská práva.