V něm jsem se pousmál nad váhavostí Soudcovské unie, která až do té chvíle nevystoupila na obranu svého kolegy s obvyklým protestem proti zásahu do soudcovské nezávislosti. Docela mě pobavilo, když se na serveru České noviny dne 17. října 2014 ve 12:16 objevila zpráva o stručné, leč  ostré kritice paní ministryně Soudcovskou unií.

Jak jsem uvedl ve výše zmíněném článku, paní ministryně skutečně prolomila doktrínu zaměňování soudcovské nezávislosti za nekritizovatelnost a beztrestnost vydávání vadných rozhodnutí, případně přehmatů nebo i justičních zločinů. Zachovala se jako děvčátko z Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty a stejně jako ono vyvolala pohoršené zděšení.  Domnívám se, že před ní si žádný z ministrů nedovolil tak ostrou veřejnou kritiku soudcovského rozhodnutí. Na druhé straně mám jistotu, že značná část občanů, kteří měli smutné potěšení stát se „zákazníky“ justice, mají pro její (možná přehnané a tedy nespravedlivé) rozhořčení pochopení, zvláště když přihlédnou k dojmu, který zanechala ve společnosti žďárská tragédie.

Stručné stanovisko Soudcovské unie stojí za ocitování: „Je v rozporu se zákonem i ústavou, aby ministryně spravedlnosti hodnotila správnost rozhodovací činnosti soudce včetně jeho postupu při výběru a hodnocení důkazů s výjimkou stížnosti pro porušení zákona. Ministerstvo spravedlnosti jako ústřední orgán státní správy soudů nesmí zasahovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti, ministryně výroky hodnotícími věcnou správnost rozhodnutí tento zákaz porušila. Jedná se o narušení základního principu dělby moci, který v demokratické zemi nesmí být tolerován.“

Z pohledu „konzumentů“ služeb justice lze stanovisku rozumět tak, že soudci se smí beztrestně dopustit jakékoli nepřístojnosti, ale mimo nich samotných se k tomu nesmí nikdo vyjadřovat. Takové postavení jim ale článek 82 Ústavy ČR nezaručuje. Ostatně paní ministryně vyjádřením k rozhodnutí soudce Jaroslava Khula nezasáhla do jeho nezávislosti. Na jeho rozhodování přece neměla žádný vliv. Pouze se zpětně vyjádřila k úrovni jeho rozhodnutí, jehož důsledky možná krutě zasáhly do ústavních práv obětí žďárské tragédie i samotné pachatelky.

Soudcovská unie ve své pýše přehlédla skutečnost, že ministryně spravedlnosti je také kárnou žalobkyní s pravomocí vůči všem soudcům a státním zástupcům. O podání kárné žaloby může rozhodnout na základě vlastní úvahy, bez vnějšího podnětu. K úvaze o tom, zda se soudce způsobem rozhodování dopustil pochybení, je jako profesorka trestního práva odborně způsobilá. Dokonce v tomto ohledu převyšuje většinu svých předchůdců. Pokud  pošle pana soudce před kárný senát, uplatní zákonem danou pravomoc. Neprovinila se ani tím, že s úvahami o možnosti kárného stíhání seznámila veřejnost, která má právo vědět, proč se možná k zákroku rozhodne. Mimo to s jmenováním ministryní nepřišla o ústavně zaručené právo svobody slova a projevu.

Tento konflikt mezi Soudcovskou unií a paní ministryní Helenou Válkovou by měl být popudem k přehodnocení správnosti ústavněprávního a zákonného vymezení dělby moci mezi mocí soudní a mocí výkonnou. Podle výkladu Soudcovské unie a ustálené praxe justičních funkcionářů při řešení různých stížností na soudce má soudcovská komunita postavení kasty, nadřazené nad ostatní občany a instituce. Justice je ale především službou státu občanům a občané jako „odběratelé“ jejích výkonů musí  mít právo kontroly a obrany proti zneužívání soudcovského postavení.

Celý spor je také třeba posuzovat jako jeden z projevů hysterie, vyvolané žďárskou tragédií. Je ale třeba, aby horké hlavy rychle vychladly a nastoupilo rozumné hodnocení událostí. V této souvislosti by se mělo dostat lepší spravedlnosti i soudci Jaroslavu Khulovi. Než paní ministryně rozhodne o kárné žalobě, měla by nechat jeho rozhodnutí přezkoumat Nejvyšším soudem ČR. Bude také na místě vzít v úvahu výsledky vyšetřování žďarské tragédie, zejména zjištění, v jakém stavu opouštěla pachatelka nemocnici, do jaké míry byl nežádoucí výkyv jejího chování předvídatelný, jaké vlivy na ni v mezidobí působily. Stručněji: je třeba objektivně zjistit, zda skutečně je kauzální nexus mezi rozhodnutím soudce a  tragickým činem.